Poslední

Anotace: ani nevím jestli se to dá nazvat úvahou, spíše několik vět poskládáno, když člověk nechá mozek plynout.

Kde jen jsem to skončil. Ano, už vím. Ještě jsem vůbec nezačal.
Nikdy jsem pořádně nevěděl jak začít, tak nejspíše bude nejlepší prostě začátek přeskočit a jít rovnou ke konci. Ale co potom s prostředkem?
Ne, tohle všechno je špatně, takhle ne.

Kde jen jsem to skončil. Ano, už vím: Na začátku.

Chtěl jsem to brát jako úvahu, ale nejspíše jen popíšu, co je všude kolem.

Stačí se podívat, vlastně kamkoliv. A co člověk nevidí? Peníze, lásku, nenávist, závist, přátelství(možno jest v jiném pořadí). A tak bych mohl pokračovat klidně dále. Nač, ale vyjmenovávat všechno. Stačí jen pár kousků. Jen několik slov a činů, které je tvor jménem člověk schopen. Ale nechci psát o lásce (o té jsem se nabásnil už dost), nechci psát o nenávist (to se nehodí), ani o něčem jiném. Chci prostě jen psát. Sednout si a zapisovat, co přijde pod prsty, když si trochu zavzpomínám na proběhách pět let.
Jaro, jistě, je tu jaro. Opět po roce se vrátilo. K nám, do naší krásné země, která jen leží a nikam se nehýbe (zvláštní obrat, ale má to tak myšleno). Svět kvete. Růže otevírá svoji náruč, jak dívka své tajemství. Vše se krásně má, milující svět miluje své okolí. Stačí jen hledat a chtít hlavně najít. Pryč jsou bolesti hlav ze zimního spánku. Pryč je nachlazení z dlouhé zimy. Pryč s kabáty, rukavicemi a další výbavou zimy. Pryč s tím. Jen prostě nechat to být. Je jaro. Prvých několik dnů. První básně vznikající jako důkaz nepřející lásky. Prvé pokusy o neohrabaná slova, kterým teď dávám smysl. Prvé pokusy s poezii jednoho okamžiku a prvá zklamání trvající tolik let. A hlavně první chvíle na modrém nebi.
Tohle také není to, co jsem chtěl. Nechci pitvat jeden život. Chci ukázat společnost, ale jak ji nejlépe ukázat než sám na sobě.

Trochu to vše zkrátím a rovnou i odbočím.
Jak jsem někde četl: My přírodu potřebujeme, ale příroda nepotřebuje nás. Nejspíše na tom bude hodně pravdy. Vždyť celý život nám příroda dává nějaká znamení, která máme na očích, ale která nevidíme.
Je to tak se vším. Kolikrát se díváme na spokojeně se tvářícího přítele, ale on nám zatím dává znamení, žé potřebuje pomoci a že se mu naše chování nelíbí.
Kolikrát jsme viděli radost na tvářích bavičů a kolikrát byla ta radost skutečná.
Vidíme lásku v očích svých lásek a milenců, ale kolik z toho je jen a pouze okamžik, který pomine a který nás jen posune o kousíček někam jinam. I když to posunutí je nutné a pro nás potřebné.
Kolik slyšíme pravd a kolik v nich je lží. Od „vrchního velení“ našeho státu až po naše nejbližší.

Podívejte se okolo sebe. Co vidíte? Smích? Ano, je to skutečný smích. Pláč? Ano, je to skutečný pláč. Závist, i ta je skutečná a i ta patří k životu. Smrt? Ano, vidíme smrt, kterou tolik proklínáme, ale kterou zároveň tolik milujeme pro svoji nepředvídatelnost.
Ano, každý vidí okolo sebe něco jiného. Nejsou to lži, pokavaď je nehledáme. Nejsou to nenávistné pohledy, když je nehledáme.
Hledejme radosti, ale nezapomínejme, že k životu patří i druhá ze stránek. Nejen neřest, ale zlost, nenávist, zloba, závist. Proč se pouštět s nějakým člověkem, který závidí do křížku, když je to jen jeho životní úloha a jeho život? Jen málokdy se stává, že se rozhádají dva lidé, kteří mají radost. Proč?
Jistě, proč by si dva šťastní lidé šli po krku?

Ne.
Tedy ano. Tímto končím.
Otázky zůstávají viset ve vzduchu a na některé není ani pořádná odpověď, ale není to tak občas lepší? Nač hledat na všechno odpovědi?

Ještě jediné.
Všude okolo je slyšet, že nadchází konec světa, když dívám se okolo sebe, tak si jen říkám, jestli už není pozdě?! …



P.S.: Nemá to být ekologická, politická či náboženská agitace, je to jen pár slov a několik vět o jednom, našem světě.
A jak píše Jean-Nicolas Arthur Rimbaud: Tento život je jediný! Naštěstí!