Exkurze

Anotace: Esej o kamarádství, přátelství a důvěře. (A o mně.)

Někdy, když je ve mně "malá dušička", prostě nevím kudy kam a svět zčerná, že bys ho ani halogenkami nerozsvítil, se vydávám na zvláštní návštěvu. Pěkně se na to obléknu - to abych udělala ten správný dojem - a už se pomalu hroužím do svého nitra.

"Hu, tady to ale vypadá! Místo bálovek sis měla vzít spíš pracovní!" nadávám si. Strašáci a děsové se prohánějí všude kolem, a tak se už nedivím, že mi není dvakrát. A pak ji uvidím - duši. No, spíše malinké vyděšené NIC s velikýma bezbrannýma očima, úplně umordované, schované v koutku.

Paráda neparáda - tady jde o duši! Vyrážím do boje. Pravda, střevíčky nejsou zrovna vhodná obuv, ale zase se s nimi dá tak úžasně nakopnout strašák, že se až rozplyne. Jenže - za jednoho deset nových! Škrábu, koušu, mlátím je hlava nehlava, ale je jich prostě moc. V nouzi nejvyšší povolávám na pomoc své přátelské komando do nepohody.

Odhrnu si vlasy z čela - můj vznešený účes je kdovíkde - a čekám. A už je vidím - Věrku se stetoskopem, Marušku s rukama od hlíny (pořád se na tý zahrádce taky hrabat nemusí!), Irenu s brýlemi trošičku nastranu a Moniku (která má tolik vlastních problémů), jak jinak než se šmouhou od těsta na tváři. (Asi si říkáte, kde zůstali chlapi, ale já si do nitra chlapy nezvu, musím přece zůstat aspoň trochu záhadná.)

Najednou to jde docela snadno. Strašidla piští u Marušky v kbelíku (půjdou asi do kompostu a dobře jim tak). Ohlížím se po duši - podívejme, jak prokoukla! Má sice semtam šrámy, ale ty ošetříme hojivými mastmi vlídných slov a pohlazením (není nad pohlazení duše).
Viditelně pookřála. Protahuje se, vlní, a vida - teď si i maličko poskočila. Aby ona nakonec nebyla tak trochu frivolní!

"Je to dobrý," naznačujeme si očima a po špičkách, abychom už nerušily, se vracíme zpět. A venku to oslavíme. Není nadto, mít kamarádky!