..aby to vyhovovalo..

Anotace: psáno jako vždy v noci / opět tím stylem, kdy se mysl pustí a nechá se bez vedení tryskat

Mé znamení jsou váhy.
A pohroužit se do úvahy
je stejné,
jako běhat z jedné stany na druhou.
Mé naděje jsou beznadějné
a letět dokážu jak bez ostruh, tak s ostruhou…

…životem o životě, tak dalo by se začít...

Tím pohledem ku zemi, po které kráčí naše kroky, k prachu, kterým je sypaná a který je i v nás, k hlíně, z které tvoříme a která postelí je zeleni i poskytnutím živin rostoucímu dechu, a hlouběji, k těm pohyblivým plochám vrás až k jádru žhavých emocí. A tam někde mezi tím je zdroj všech pramenů na povrch deroucích se…

Jsme teprv na začátku, jsme kousek před jedničkou a systém funguje, kolečka zapadají jedno do druhého, svět se točí a pramení, rodí, dýchá a v symbióze provázán je vším a všemu zároveň. Pak pohled k nebi rozhlédne se dokořán. A dokonalý sofistikovaný stroj je dotvořen a hnán.

Je to jen náhoda?
Je tenhle organismus dílem třesků, procesu evoluce nebo existence, či má i jiný prapůvod? Jak málo víme, jak málo se snažíme vědět a znát!

Můj mozek nyní v úpornosti chroustá všechny ty ataky niterných vědomostí, které nic nevědí ve srovnání s tou mohutností a hází otázky, tisíce různých malých dotazů do různých oblastí stran žití… Kde začít rozmotávat klubko mnoha vln?

Jsme vetřelci v systému, co klape, jsme ničitelé dokonalých řemesel, jsme zabijáci bezchybného fungování, jsme forma regrese a přitom právě ona genetika nás tak vybavila.

Stačí se zamyslet, nehledět k neznámu a trápit se tím, co by mohlo být, a kde je nekonečno či smysl bytí, stačí se zamyslet a rozhlédnou se kolem po ránu, a nebo sjet jen do nás samých, do prostor vnitřností a orgánů a jejich obsahu, do světa o světě, do samostatných vesmírů, kde se to životaschopnými organismy jenom hemží.
A fungují na stejné bázi koloběhu prospěšnosti, na vyrovnaných hladinách i boji o přežití, fungují a válčí ve svých vlastních posláních a bitvách, na svých planetách, svou energií a hmotou, řízeni centrálním systémem, o němž nemají ani potuchy, který si neosahají, a přesto existuje.

Je to tak zvláštně paradoxní!

Jsme tedy uvnitř nás a odsud budeme zatím vycházet. Tady se můžeme chytit mnoha souvislostí, ačkoli i o sobě samých víme mnohem méně, než bychom potřebovali.

Naše tělo je takový fungující vesmír živin, buněk, mikroorganismů, symbiotických i patogenních bakterií v planetárním oběhu, nervů, stálic, komet i meteoritů. Co se týče rozměrů, je to mohutnost pro přestavu jich samých, je to tedy obdobné měřítko, jako pro nás galaxie a temná neznámá.
Tak zamíříme do těch kolonií, do totožného hemžení příměru našich měst, do míjení se i spolupráce, do zákeřného vraždění v té dané státnosti, do hladu a přežranosti, do temna i světla, fungování i vzdoru pod vedením síly vědomí, která to spravuje, ale která neměla rozhodně tu pravomoc či moc Stvoření jako takového.
A kam i my, netvůrci, přinášíme naše vlastní odkazy, ačkoli to nečekají, nechápou, naleznou a možná je to i udiví.

Chápete??
Chápete, co chci vlastně říct?

Že není čeho se chytit, když i zde nemají otázky jen populace větší, než desítky mikrometrů, to osídlení mnoha míst v tom nekonečnu těla, otázky má i celý ten chodící vesmír, který neví proč a k čemu, odbude si své a jako článek nekončícího řetězu předá informaci /a především tu genetickou/ tj. toliko málo ovlivnitelnou snad jen možností výběru vmíchání dalšího materiálu, a pohrouží se do procesu tlení, prospěšného jiným.

Jaké je tedy poslání? Kdo bude soudcem? Jaký si najít směr? Jak vlastně žít a čím se zabývat? Jaký je smysl? Nekonečno položených otazníků….

Fungovat k prospěchu sebe i většiny, když protivník je dán?
Nebo fungovat a bojovat?
Či nefungovat a bojovat?
A nebo fungovat a přesto být zničen?
Protože není-li dán protivník na stejné linii, stejně může přijít i neukázněný vesmír jako vnější vliv a brnknout do první dominové kostky, protože je to pro něj ve své rozměrnosti pohodlnější. A může si to dovolit.
Pochopí to buňka nebo bakterie? Pochopí to mozek? Pochopí sebedestrukci pro pocit chvilkového blaha, pro slabost?

Tak jaký je vlastně výsledek?
Rovnice je zdá se jednoduchá – žít tak, aby to vyhovovalo.
A komu? Tak to už je na nás. Buď nám, nebo druhým, nebo obojímu.
A nebo žít tak, aby to nevyhovovalo ve stejném pořadí.
A když vyhovovalo; znamená to jak přínos pro nás, tak přínos pro ostatní, a kritika, že to někdo dělá blbě je tímto nejspíš mimo mísu, protože kdo tohle určí, kdo má právo to určit a říct?
Jsme bohužel také jen symbiotičtí či patogenní.
A vybíráme si ta místa? Nikoli! Jsou daná! Jsou daná kvůli rovnováze.
Od atomu až kdovíkam je všechno v nich, v nás, v oněch…
Tak nemá cenu koukat do minulosti a nemá cenu koukat do budoucnosti, teď jsme tady, teď je daný čas a minulost je jen k formování. Chce-li někdo trávit čas pro blaho lidstva, budiž mu to k milosti, chce-li ho jiný proflákat, budiž to jeho právo.
Život je jen kolotoč a můžeme´ dělat všechno sebelíp, ale dělejme to nikoli pro pochvalu druhých, ale protože chceme, učme se a posouvejme se sami v sobě, „ale pro sebe“, buďme velkorysí pro jiné a mějme vcítění i pro Ty na hraně, protože budeme-li se tu otravovat navzájem, jen si vezmeme svou vlastní možnost štěstí /přestože už dávno se Ti, co mají otravovat narodili též/.
Není nikdo, kdo nás bude soudit, protože ani My nic v nás nesoudíme, přijímáme fakta a případně řešíme, přizpůsobujeme se situaci či stavu, reagujeme, ale nesoudíme.
Naše svědomí je nám dané a s tím bychom se měli popasovat především, ono k nám promlouvá, ke každému asi trochu jinak, a šestý smysl je tou další cedulí, jak jít, jednat a chránit sám sebe. Opět individuelně, právě pro tu následnou možnost soudržnosti.