Pochod (za) smrti/í.

Anotace: Z Brna do Vídně...

„MORS DOLORUM OMNIUM EXULTIO EST ET FINIS, ULTRA QUEM MALA NOSTRA NON EXEUNT, QUAE NOS IN ILLAM TRANQUILLITATEM, IN QUA, ANTEQUAM NASCEREMUS, IACAUIMOS, REPONIT. - Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.“

Jako bychom se vrátili o 66 let zpět a započali svůj pochod za smrtí v Brně. Jak jednoduché je teď sednout do autobusu, nechat se odvést na hranice, které již nejsou obehnané ostnatým drátem, hlídané tzv. pohraničníky a ani nás nečeká jistá smrt po jejich překročení. V současné době téměř nepotřebujeme ani pas, sami si takřka nevšimneme, že jsme již v jiné zemi.

Ne každý začíná svůj den tam, kde všem z nás jednou život skončí. Ne každý hned po probuzení vystoupá schody ne do nebe, nýbrž do krematoria. Aniž by to kdokoliv řekl, je přesto velice zajímavé, věnovat své první denní myšlenky místu, ve kterém dochází k poslednímu loučení se svými blízkými. V tu chvíli si člověk uvědomí, že sám nebude žít věčně. Jen málokdo si může projít tuto cestu smrti jako živý, podívat se do zákulisí „konce“ lidského života a prohlédnout si pece zvenku. A ne každý odchází s pocitem, že si odnáší kus té smrti s sebou.

Pokračováním naší cesty se stala hrobka s mumiemi kapucínských mnichů. Měli jsme tedy možnost vidět „živé-mrtvé“, některé ještě v takových křečích, jako by umírali pomalou dlouhou smrtí a přitom už byli pohřbeni. Je to jasná ukázka toho, že se nemusí pohřbívat pouze žehem, anebo čistě světsky. Proto naše další kroky zavítaly do kostela, kde jsme si mohli prohlédnout krásné hrobky mecenášů a připomenout si, že existují také církevní pohřby.

V tuto chvíli je potřeba upamatovat se na to, co pohřeb vlastně pro nás živé znamená. Měl by se konat pět až šest dní po úmrtí. Pro truchlící to je jakýsi přechodový rituál, tedy poslední možnost rozloučit se se zesnulou osobou. Poté již můžeme navštěvovat místo vybrané jeho poslednímu odpočinku, ať už je to na hřbitově, či doma na krbu, nebo případně ve šperku, který nosíme na sobě, jak jsme se dozvěděli ve vídeňském muzeu pohřebnictví. Zde nám také bylo vysvětleno, že smrt může být vlastně něco hezkého a takový pohřeb se může stát příjemnou společenskou sešlostí, kde si lidé ukazují své nádherné róby, předhánějí se ve velikosti květinových věnců a i dětské pokojíčky může zdobit pohyblivý vystřihovací pohřební průvod.

Jak jsme mohli slyšet, důležitý je i výběr samotné rakve, případně urny. Jednou ročně je tu lidem dovoleno si poležení v rakvi vyzkoušet. Naše urna může být klidně i ve tvaru toho, co máme rádi. Jsme-li milovníci fotbalu, tak není problém být po smrti součástí fotbalového míče.

Je nutné vědět, že smrt může mít několik tváří. Může se jednat o tzv. sebevraždu, kdy člověk ukončí svůj život vlastní rukou. Skonat lze i na různé druhy nemocí, po nehodách, či rukou jiného člověka. Ve středověku lidé umírali na mor, v dobách novověkých na nedostatek potravy, ale asi nejhorší to bylo v tzv. moderních dějinách, které se nás dotýkají i v současnosti.

Důležité je vědět, že sami umíráme každou další minutou, každým dnem. Sotva se narodíme, blížíme se smrti, už jen tím, že stárneme. Pokud si tuto skutečnost uvědomíme, můžeme si vybrat, zda svůj život žít plnohodnotně a s úsměvem, nebo se tím trápit a nic neprožít. Ale co když tu možnost výběru nemáme? Co když se najde někdo, kdo rozhoduje o nás, o našem bytí a nebytí, dokonce i o tom, kde a zda vůbec budeme pohřbeni?

Není to jen soudobá záležitost. Již ve starověku se našli lidé, kteří si usmysleli, že jsou samotným Bohem a mají tak právo rozhodovat o životě a smrti svých poddaných. Ve stejné zásadě to pokračovalo i v dalších dobách. Téměř v každé epoše dějin se našel někdo, kdo si hrál na pána života a smrti.

Podle mého názoru nás však nejvíce zasáhly události, které se staly v době nám všem tak blízké. Masové vyvražďování lidí, jen z důvodu, že byli podle jakýchsi zákonů rasově perzekuováni, je myslím si, ve 20. století nepředstavitelné. A přeci se tak stalo, a děje se to i nadále. Jen málokdo z nás si pořádně uvědomuje, že kdekoliv na světě umírají nevinní lidé, jen proto, že se někomu nelíbí, jak žijí, jakého uctívají Boha, případně božstva či jakého politického smýšlení jsou. Koncentrační tábory existují téměř po celém světě již hodnou řádku let. Tito lidé, zavraždění pro své přesvědčení, jsou ukládáni do masových hrobů a jejich pozůstalí neměli možnost posledního rozloučení a ani je nemají, kde navštívit.

Vyvstává tu otázka, zda těm „zlým“ vracet oko za oko, zub za zub. Pokud se podívám blíže na to, co se děje ve světě i v České republice v současné době, musím se zeptat, zda by nebylo vhodné obnovit trest smrti. Sama si však musím odpovědět, že nebylo! Nikdo z nás nemá právo odpírat život jinému člověku. Především si myslím, že v tomto případě rovnice oko za oko není správná. Podle mého názoru je totiž smrt osvobozením a ne trestem, obzvlášť v těchto případech. Také není nutné si nalhávat, že naše justice není neomylná. Ona totiž omylná je. Mám takový pocit, že většina vrahů by běhala dále mezi námi a ti nevinní by byli zabiti místo nich.

Poté, co jsme si ujasnili několik důležitých věcí, čeká nás pomyslná procházka po hřbitově. Letos jsme navštívili hřbitov židovský ležící v těsné blízkosti hřbitova pro lidi s nežidovským původem. Sama si myslím, že je velice hezké, když takováto symbióza nastane alespoň na místě posledního odpočinku. Jen je škoda, že tomu tak často není i v životě.

Svou práci jsem nazvala Pochod (za) smrti/í, protože jsme měli možnost projet si cestu, kterou museli po svých nohou absolvovat odsunutí Němci. Sami jsme svou pouť za pohřební turistikou započali v Brně a jako mnozí z nich ukončili u hrobu. Myšlen je tím Boží hrob, i přesto že hřbitovů jsme prošli několik. Boží hrob je symbol věřících v Ježíše Krista a po světě se jich nachází několik. Pro mě osobně je to ale i symbol historických exkurzí, neboť se již stalo naším zvykem u nějakého se vždy zastavit a ukončit tak naše putování. Letos byl náš závěr zpestřený o pochod tzv. Lagerstrasse v KT Mauthausen, nicméně to nemění nic na tom, že prožité dny v tomto duchu nám byly velkým přínosem nejen do studia, ale i do života samotného.