Empatie

Anotace: o tom, jak mizí před očima

Někdy se zdá být až nepochopitelné veškeré dění kolem sebe. Všechno to sebestředné jednání a naprostá absence schopnosti empatie. A přitom právě tato abilita by měla spoluvytvářet výjimečnost lidské rasy, potažmo sílu její společnosti. Jak by zajisté řekl utopický osvícenec, je to právě empatie, která je poutem společenské pospolitosti, neboť jen díky ní jedinec není lhostejný vůči jeho souputníkům, ke kterým by jinak neměl žádný vztah. Ale jaká je realita? Jakou tvář má náš nynější svět společnosti? Zjizvenou a vrásčitou! Samotná empatie se ztrácí, taje stejně tak rychle jako ledovce a drobí se na kry a suverénně vede žebříček nejohroženějších organismů. Zdá se, jako by se vyskytovala už jen v malinkých rezervacích, v místech, kde se zdržují lidé, kteří stále naivně věří ve vzájemnou spolupráci, ačkoli jsou dennodenně masírováni masami zaslepených spoluobčanů tím, jací jsou to podivíny a magoři, na které je třeba dívat se skrze prsty. Jde, dle mého názoru, o jakousi společenskou šikanu, u které se neposkvrněně myslící člověk musí pozastavit a nevěřícně zakroutit hlavou nad její absurditou. Jenže přesně tato forma společnosti je momentálně u moci. Společnost, ve které má hlavní slovo lůza, nečestnost, lstivost a sprostá arogance veškerého vyššího principu. Jde o společnost, která doslova vyzývá: ,,Jseš empatický? Tak odsud zmiz! Tady se hraje jen na svou vlastní kůži! Sentiment sem netahej! Tady bojuje každý sám o svůj vzduch, o své místo na slunci!“ A to je právě naprosto bijící vizitka totální absence empatie, neboť kdyby byla přítomna, každý člověk by si uvědomil, že druhý den může být klidně v pozici toho závislého na cizí pomoci, kterému se právě prachsprostě vysmívá. Úplně to samé platí o rasismu. Smějeme se černochům, urážíme je, ale dokazujeme tím pouze svoji omezenost a zaslepenost, neboť nejdříve se zamyslete, jak velká je vaše zásluha na tom, že jste se narodili do mnohem vyspělejší části světa? Nulová? Naprosté štěstí? Samozřejmě. A kdybyste byli člověkem, který tragicky nepostrádá schopnost empatie, litovali byste ony jedince, kteří toto štěstí neměli, namísto bujarého vysmívání a urážek.
Žijeme v antiempatickém světě. A s přibývajícími lety se bude absence empatie a sentimentu nadále prohlubovat. Jsou jen tři možnosti, co dělat. Lze se s tímto faktem smířit a s nečistým svědomím žít v duchu sebestředných mas, díky čemuž snadněji dosáhnete individuálních cílů, lze také uniknout do utopických světů, a v těch si nerušeně bloudit daleko od prokleté společnosti, nebo se rozhodnout jít proti proudu, s čímž je bohužel spojeno i nesmírné ztížení možností dosahování svých osobních cílů. Ale v kompenzaci s čistým svědomím a vědomím, že nehrajete jen na své tělo, ale snažíte se být prospěšný pro celou škálu lidí okolo vás, to některým lidem stojí za to. Škoda jen, že jich je tak proklatě málo. A ani já tam častokrát nepatřím. O to víc si tento problém uvědomuji a bolí mě onen fakt…