Svědectví

Anotace: Žít znamená bojovat. -Seneca-

Narodila jsem se do spořádané rodiny. Dětství si pamatuji jen málo. Vyrůstala jsem ve společenství kluků-bráchy a bratránků. Můj bratránek, který je o půl roku mladší než já, se stal mým nejlepší kamarádem. Bylo to tak až do časů školky, kdy jsme každý šel někam jinam. Školka. Už tam začali moje problémy. Byla jsem utiskovaná od jedné holčičky. Nebyla jsem v té "elitě" dětí. Hrála jsem si se čtyřmi chlapci a byla jsem spokojiná. Pak jsem měla jít do školy. Člověk by řekl, že se to změní. Nový kolektiv, nové děti, všechno je nové. Bohužel i zde jsem se setkala s útlakem a občas ponižováním. Později se projevoval i tlak ze strany mojí maminky, která apelovala, abych měla dobré známky, abych ji nedělala ostudu. Všechny vlivy se sečetly a já ztratila představu,kdo jsem. Začaly deprese, začalo peklo. Mamky jsem se bála. Když jsem nevěděla odpověd na otázku ve škole, rozbrečela jsem se. Důsledkem byl posměch okolí a osamělost. Měla jsem kamarádky, ale nebyly to pravé, pomlouvaly mě a smály se mi. Tak se to táhlo až do sedmé třídy. Ve škole každý měl předstoupit před třídu a hovořit o nějakém problému- buď třídním či světovém, který mu přijde důležité řešit. Byla jsem tehdy opravdu zoufalá. Vystoupila jsem před třídu a mluvila jsem o tom, aby se ke mně chovali jinak, aby mě viděli jinak. Tekly mi slzy. Byl to velký krok, ale dobrý, protože se mnoho věcí změnilo. Spolužáci mě přijali a já mohla pocítit nové přátelství, ale i zrady a všechno, co je s tím spojeno.

Na konci devítky se mi zalíbil jeden kluk. Byl křesťanem a zatáhl mě do mládeže - páteční setkávání mladých křesťanů. Nejprve jsem tam chodila kvůli němu. Neposlouchala jsem ty věci, co tam říkali, stála jsem si za svém. Časem jsem však začínala přemýšlet. Nebylo to kvůli tomu, o čem mluvili. Ale cítila jsem z jejich strany zájem. Zájem o to, kdo jsem a jaká jsem. Zájem o moje já s klady i zápory. Cítila jsem z nich lásku. Postupem času jsem přemýšlela o různých věcech. Začala jsem hledat svou cestu a zájem o duchovní věci rostl. Setkala jsem se s mnoha lidmi. Čišela z nich láska a porozumnění, snaha pomoci.
Prošla jsem si obdobím, kdy rodiče nechtěli, abych tam chodila. Nechápala jsem to. Hlavně proto, že jsem nad věcmi přemýšlela a chtěla jsem, aby mi naši důvěřovali. Našla jsem tam opravdové přátele, kteří mě měli rádi. Byla jsem s nimi ráda. Nakonec jsem neměla už protiargumenty, proč by Ježíš a Bůh nebyli. Rozhodla jsem se učinit další krok. Myslím, že to bylo dáno i zážitkem z krásného místa v Krkonoších. Ležela jsem v posteli a četla jsem zrovna jednu krásnou knížku. Chtěla jsem už spát a tak jsem měla zavřené oči. Najednou jsem viděla bílé světlo jdoucí ke mně. Bylo krásné. Vklouzlo do mě a dalo mi pocit ucelenosti a lásky. Byl to krásný zážitek.
26.12.2009 jsem přijala Ježíše do svého života. Když jsem šla domů s kamarádkou, rozdělili jsme se na jednom místě a ona začala utíkat, aby byla doma rychleji. Byla tma a tak jsem si řekla, že budu taky utíkat. Najednou jsem slyšela hlas:"Proč utíkáš?". Odpověděla jsem:"Já nevím, protože mám strach?". Dostala jsem odpověď:"Nemusíš se bát,vždyť já jsem s tebou."
Stalo se mnoho zážitků, stále objevuji svou cestu. Nemůžu se sžít se všemi teoriemi či pravidly křesťanství, ale základ je pořád stejný: "Ježíš je světlo světa". Ježíš je absolutní láska. V mém životě se mám o co opřít a vzhledem k tomu, že jsem člověk, co lehce spadne k depresím a přemýšlel o sebevraždě, je to pro mě světelný bod.
Stalo se ještě mnoho věcí, o kterých bych mohla mluvit, které se přihodili a naprosto změnili můj život. V jakých oblastech? Tak například, že se urovnal náš vztah s mamkou. Nyní je plný lásky a porozumnění.
A tak chci jen dodat. Hledání je součástí našeho života. Neměli bychom se ho jen tak vzdát. Nemusí být tvoje cesta stejná jako moje, ale musíš se na své cestě cítit dobře.
Jsem křesťankou a jsem na to hrdá! Jen ten, kdo o tom nic neví to může hanobit. Křesťanství udělalo mnoho bot a rivalita mezi jednotlivými církvemi je smutná, ale já můžu vidět, jak se to mění!