Vítejte ve světě dospělých

Anotace: tohle si myslím o dospělosti. dospělost je prostě na nic.

Čím blíže jsem světu dospělých, tím více se bojím toho, jaká budu, až budu dospělá.
Myslím, že tento problém nemám jenom já. Spisovatelé píšou stovky knih, ale už někdo napsal knihu o tom, jak si poradit v normálním životě? Jak si zařídit účet v bance, jak správně šetřit, jak si poradit s hypotékou?
Zatím jsem se s takovou knihou nesetkala. Proč? Protože NEEXISTUJE.
Zřejmě se předpokládá, že nás to naučí rodiče. Jenže ti nás mohou naučit pěkné kraviny. Možná ne úmyslně, ale kdo nám zaručí, že jsme na budoucí život, který je mimochodem plný skrytých nástrah, připravení?
Narodili jsme se, a ani se nás nikdo nezeptal, jestli vůbec o to stojíme. Rodiče nás vlastně NUTÍ žít ve světě, který je plný násilí a nenávisti.
Možná, že všichni brzy zemřeme. Nejde o blížící se rok 2012, ale o nás. O lidstvo. Zabíjíme se sami. Brzo se z planety stane poušť. Vzduch bude naprosto nedýchatelný.
Lidé (pokud vůbec nějací přežijí) se nebudou moci odvolávat na nic jiného, než sami na sebe. Možná, že se to nikdy nestane, ale já bych to nezavrhovala. Zahubíme se sami, to je jisté.

Často si myslím, že svět je sice na h…, ale pořád to ještě jde zvládnout. A potom se stane nějaká věc, a život je na h…. úplně.
Jsem sobečtí. Jde nám jenom o peníze. Jsme pokrytci.

Já nechci být taková. Ale asi mi nic jiného nezbude. Na světě je spousta naivních dětí (mezi které patřím vlastně i já), které si myslí, že dovršení plnoletosti je úžasná věc, budeme si dělat co chceme, nikdo se nám do života nebude plést.

Ale dospělost je vlastně nejhorší období života. Stres, starosti, strach vlastně z čehokoliv…
Nechci být dospělá. Je to špatná věc. Nejhorší na tom je, že je jako vyšetření u doktora. Nevyhnutelné, dlouhé a bolestivé.