Někdy se rozloučit musíme

Anotace: Když mě bolí srdce a je mi smutno, nedá se nic dělat a všechno musí ven, do celého světa, do každého jeho koutku...

Za pár měsíců budu končit základní školu. A můžu těch devět let brát z kterékoli strany, vždycky v ní budou vzpomínky. Lidé říkají, že vzpomínky člověka hřejí, ano, je to pravda, ale stejně vám na obličej přičarují i slzy nebo do srdce vetknou tenkou podinou nitku.
A můžu navenek říkat cokoli chci, uvnitř budu plakat. Plakat, že těch devět let je najednou pryč. Že ještě nedávno jsem počítala roky do konce a nemohla se dočkat a teď bych se klidně vrátila na začátek. Škola mě provázela velkým kusem mého života a já jej teď musím dát pryč, zahodit, opustit a nechat být, ležet a obcházet jej. A nemůžu se k němu nikdy vrátit. a když budu vzpomínat, budu se jej jen lehce dotýkat a to mi nepomůže.
Je to mé nesplitelné přání, vrátit se na začátek. Ta cesta, kterou jsem zatím šla byla těžká a nejhorší je, že ty lidi,které můžu nazývat svými přáteli už neuvidím, nikdy. A můžeme si slibovat cokoli. Na střední si každý najde svůj život a nové přátele a bude žít nový život a po konci školy bude říkat, že si tady našel nové přátele...A když se třeba potkáme na ulici, řekneme: "To byla má nejlepší kamaardáka" "To byl můj nejlepší kamarád". A bude tam to slovo BYL. A už nebude. Já je nechci opustit, nechat být a nemyslet na ně, protože by to bylo jen horší.
V mé třídě jsou čtyři lidé, kteří mi minulý rok zachránili život, vrátili mi chuť pokračovat v životě dál. Já jsem se jim ještě neměla jak odvděčit a teď bych je měla opustit.A není možnosti jak to neudělat.
Bolí mě každé pomyšlení na budoucnost, kdy se pooslední den školy naposeldy sejdeme a pak společně naposledy vyjdeme ze dveří školy. Za sebou, protože dveře jsou úzké a jakmile vyjdeme, bude vše pryč. Už nebudu moct číct, že jsou to mí spolužáci, už to tak nebude.
A v noové šškole budu sama. Nikoho nebudu znát, s níkým si nebudu rozumět tak, jako s vámi. Už se nebudu psát dopisy o mým příbězích a nebudu je ukládat do krabice od bot. A nebudu se svou nejlepší kamarádkou chodit do chodby k nouzovému východu a nebudeme si radit co dělat, když nám rociče nadávají nebo když jsme se rozešly s klukem. Na tohle všechno už nebudeme mít jedna druhou.Nebudeme se vidět každý den.
Rozletíme se do všech koutů světa a budeme mít vlastní život, každý z nás, každý jiný...
Mám pocit, že se mi úzkostí svírá srdce, ale nedá se nic dělat, my se jednou rozloučit musíme, takže vám všem přeji šťtastnou cestu životem, úsměv na tváři, když budete vykračovt ze školy a vám, mí čtyři přátelé, abychom si splnili náš společný sen.