Jejky, ja nevim, jak se to má jmenovat..

Anotace: Je to taková všehochuť. Myšlenky plynou.. chmm. Asi tak=)

Znáte takový ty filmy, jak tam zrychleně plujou mraky po obloze? Všimli ste si toho někdy v reálu? Já jo. Dneska. Evokovalo mi to bývalé přátele, kamarády, lásky..
Vzpomněla sem si na doby, kdy sem byla veselá a šťastná a pak sem si uvědomila.. že já SEM veselá a šťastná. Proč mi všichni pořád řikali, že sem hrozně smutná?
Nicméně. Sedim, poslouchám svoji úúplně nejoblíbenější skupinu, kterou znám jen díky svý nejúžasnější kamarádce a zrovna si s ní píšu. Bortí se jí vztah, pokud to můžu říct tak veřejně. PROČ? Ježkovy, kdy já ji naposled viděla tak zářit? Byla tak .. nechci říct šťastná a veselá, protože tim protikladem mě otitulovali někteří lidé a já si tak začala taky tak připadat. Až dneska sem si konečně uvědomila, jak mi to sluší, když sem tak vysoká, jak mam vlastně pěknej obličej a že vlastně bych mohla bejt eště plošší, než sem teď. Přitom zaregistrovávám dennodenní pohledy kluků a je mi vážně jedno, jestli je to kvůli tomu, aby se koukli na takovou žirafu nebo aby o mě mohli posměšně vyprávět. Je mi to JEDNO. JE MI TO JEDNO!! SLYŠÍTE? Slyšíte vy všichni, kteří si o mě pořád myslíte, jak moc sem smutná! JÁ NEJSEM! Já sem tady a nezjímá mě, jestli si ty, moje nevlastní a zcela arogantní (dobře ne, ale ráda bys mě, aspoň trochu, mít mohla) nevlastní matko! Je někdo, kdo to eště nečet nebo neslyšel?
Mňo, mohla bych se (aspoň malinko) držet ňáký dějový linky:) Tááákže.
Zaplavila mě melancholie, jako ostatně vždycky, když se koukám na oblohu nebo přemejšlim o něčem, co je pro me trochu horký téma, který by mohlo eště bolet. Zavřela sem oči a nechala se obejmout bráchou. Popravdě, kéž bych mohla říct "ano, my spolu chodíme" nebo "ne, my spolu nechodíme, ale máme krásnej vztah." Já nevim, co k němu cejtim. Kéž bych věděla. Tak moc miluju jeho něžný dotyky, jak mě objímá, tak krásně mě nikdo nikdy neobjímal. Ale zamilovaná.. asi nejsem.. Mě se asi nelíbí.. Ale tak moc mě přitahuje. Uff, to je až prokletí... Zajímalo by mě, jak tohle "ani ne kamarádství, ani ne partnerskej vztah" bere. Mám ho moc ráda, ale líbat se s nim.. Kolik hodin sem na tom vyplejtvala, abych na to přišla. A nic.
Ale ono se neni čemu divit. Pořád odbíham od tématu, až to hezký neni.

Bolí mě břicho. A taky záda. Mám kýlu. Měla bych si zajít na operaci tý kýly. Už mě neba. Pořád bolí. Ale teď před zkouškama nemůžu. Musim se učit. Taková operace, to je na dlouho, tak tři, čtyři dny a to je pro me obrovská ztráta času. Já musim makat a makat. Žádný ulejvání. Jasně, že bych si vzala do nemocnice učení, ale jeden den bych byla úplněv mimo. Tak to teda NE! Až po zkouškách, jestli na to nezapomenu. To je hrůzeä, už aby bylo po nich. Mi taky pěkně komplikujou život=)

Kouknu do zrcadla, jesli nejsou nějaký nový přírůstky v podobě beďárků, ale dneska ani ne. Kouknu na vlasy, jo, potřebovaly by umejt, ale až někdy večer, pokud ne zejtra ráno. Do skleničky si napustim čistou vodu, tak je stejně nejlepší, otočim na hodinky, abych viděla na čas, joo, už je půl desátý, ale co, vona neni zejtra škola, tak co bych chodila spát brzo. Budu se, počítám do půlnoci, koukat s bráchou na flim Město andělů, tak sem na to zvědavá, sem to viděla asi dvakrát už před strááášně dlouhou dobou.

Čtu nečí "autobiografii" (fuj, to je slovo) a tam stojí, že nějaká holka ( já vim, kdo to je =)chce mít děti a milovat je jako její mamka. Joo, to kdybych mohla říct. Povzdechnu si. Mám taky něco. Netvrdim, že víc, ale lásku od mamky nemam, tak mam aspoň nejlepší kamarádku, která je pro mě úplně všechno. Neni dokonalá a to je právě to, co na ní tak zbožňuju. Někdy bych jí vraždila a někdy bych ji zulíbala. Někdy se mi chce kvůli ní brečet, jak sem naštvaná a někdy se mi chce brečet, jak sem dojatá. Nad ní. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona bude pro mě tim nejúžasnějšim tvorem, co znám.