Co budeš dělat? Čím chceš být?

Anotace: Možná se trochu odchyluju od sekce úvaha, ale cítila jsem se hrozně a chtěla jsem to ze sebe nějak dostat.

Co chceš dělat za profesi? Čím chceš být? Kam chceš jít po střední? – Snad každý můj krok doprovázejí tyto otázky. Občas si přeji, aby odpověď byla tak snadná jako ve známé reklamě, kde se pěkná šťavnatá jahůdka, jež září jasnou červení a láká tak k nakousnutí, kutálí po bílém jogurtu: „Čím chceš být až budeš velká a zralá?“ „No přece ovocem do Jogobelly, abych se dostala do lahodného jogurtu Zott. Ale realita je jiná…

Člověk si vybere střední školu a buď se mu poštěstí a projde přijímacím řízením nebo si musí hledat novou školu jinde. Můj je ten druhý případ. Díky tomu dělám druhým rokem školu, kde mě baví sotva pár předmětů, školu, ze které je na mě z každé strany vytvářen nátlak, abych se vydala po této cestě i dál. Jasně, mohla jsem odejít, v prváku je to snadné, ale tehdy jsem neměla proč. Odborných předmětů bylo málo a všechno bylo tak pěkné a jednoduché. Nikdo nestrašil s maturitou, nikdo nenosil úlohy z přijímaček na Vysokou školu ekonomickou, nikdo nás nenutil učit se o kabelech. Nikdo.

Dnes jsme dostali za úkol napsat životopis a zároveň se v něm ucházet o nějaké fiktivní místo. Háček je v tom, že nám má být nejméně 25 a většinu těchto rozhodnutí máme mít za sebou. Copak u sebe nosíme stroj času? Copak všichni mají až takhle nalinkovanou budoucnost?

Dnes jsem také mámě řekla, že na Vysokou školu ekonomickou nikdy nepůjdu. Nejsem ekonom a nikdy jím nebudu. Netoužím po vysokém zisku, chci jen dělat co mě baví a mezi to práce v kanceláři prostě nepatří. Ani bych tam nezapadla. V životě jsem nepoznala člověka, který je roztržitější než já. Řekněte, stalo se vám někdy, že jste si šli koupit zmrzlinu, zaplatili jste, ale pak jste prostě odešli a na zmrzlinu jste úplně zapomněli? Copak tohle si může ekonom dovolit?

Máma věděla, že tam nechci. Ale přesto asi doufala. Já jsem jí řekla, že tam není ani čeština, která mě baví, ani nic podobného, že by mě to tam zničilo. Jenže, s čím jsem nepočítala bylo, jak se jí najednou vlily slzy do očí. I když se je snažila schovat, normálně se dál bavit, dělat, že se nic nestalo. Nejspíš má o mě strach, že se nikam nedostanu, že špatně skončím. Najednou jsem vnímala do jakého začarovaného kruhu jsem vstoupila. Těžko se budu dostávat na školu s nějakým jiným zaměřením. Neustále mě ale napadají otázky typu: Copak z něj vedou jenom jedny dveře? Copak jsem takový zoufalec? Přece snad dokážu najít vlastní cestu?!

Nejraději bych se proměnila ve vítr. Svobodně se vznášet v oblacích, letět, kam bych si jen přála. Proháněla bych se po nebi s dravci o závod a každý den bych se vydávala do jiné země poznávat jiné lidi a jiná místa. Má mysl by byla lehká jako pírko nebylo by v ní místo pro problémy. Všechna rozhodnutí by závisela jen na mě a nezáleželo by na tom, co si myslí ostatní. Každý večer bych z výšky pozorovala nějakého člověka, vysmívala bych se jeho pozemským problémům i snům a nadějím. Jak by pro mě byl lidský život nicotný a pomíjivý…