Co pak?

Anotace: někdy prostě musím přemýšlet, co bude, za rok, zítra...

Přemýšleli jste někdy, co bude pak? Až umřete? Žijete takový život, že na vás budou lidé vzpomínat s radostí nebo s nenávistí? Kolik lidí by raději zemřelo místo vás a pro vás? Kolik jich na vás nikdy nezapomene? Zajímalo by mě, co bude pak... Jak se změní svět? Co tu bude za pár let? Stejný režim, stejná technika? A vlastně ani ne za pár let... Co se stane zítra? A co v příští sekundě? Poznají lidé, že je v příští sekundě čeká smrt? Nebo je to náhlé, vyletí kulka a voják leží mrtvý... Potápí se loď a vy s ní, topíte se a nakonec už nemůžete a pomalu umíráte nebo je to rychlé a bezbolestné? Skutečně se vám promítne před očima celý život? Světlo na konci tunelu? Stačíte si vzpomenout na všechny svoje kamarády, blízké a milované osoby, kterým byste řekli: mám tě rád? Ale už je pozdě. Umíráte, někdy to trvá roky, jste nemocní a doufáte, že už "to" konečně přijde a vítáte smrt s otevřenou náručí, někdy je to náhlé jako blesk z čistého nebe - vyjdete v pohodě ze školy, bavíte se s přáteli, ale najednou se přiřítí k přechodu auto a ozve se skřípění brzd. Není pomoci! Nemůžete si svoji smrt naplánovat, nemůžete vědět, kdy přijde... Nevíte, jestli to bude v příštích deseti letech, roce, měsíci nebo dokonce sekundě... Ta nevědomost je hrozivá... Kolik byste udělali věcí, kdybyste věděli, že v příštích pěti minutách umřete? Jaké by bylo poslední přání? Obejmout děti? Políbit přítele? Zavolat přátelům, rozloučit se a říct, že je máte rádi? Kolik máte skutečných přátel, kteří by zavolali vám? Co byste ještě chtěli udělat poslední den svého života? Jít do kina s přítelkyní? Podívat se někam, kam jste chtěli jet celý život, ale neudělali jste si čas? Najednou ho máte, ale proklatě málo! Najednou byste chtěli udělat tolik věcí, které jste nestihli...
Ale tahle možnost tady není. Smrt je mrcha, která si vybírá někdy strašně nespravedlivě. Jsou lidé, kteří si ji naplánují a spáchají sebevraždu. Nechápu je, myslí si, že život nemá cenu. Ale nemají přece právo si život brát, kdyby "někdo" chtěl jejich smrt, už tady dávno nejsou nebo ano? Co by jim řekli jejich blízcí? Co si tady bez nich počnou? Co by jim řekli lidé, kteří umírají na vážnou nemoc, ale chtějí žít? Co by jim řekl voják ve válce? Hasič, který každý den nasazuje život? Doktor, který se snaží je zachránit? A když se mu to povede, ještě se jim to nelíbí... Oni prostě chtějí zemřít teď a je jim lhostejné, co na to řeknou ostatní... Měli bychom svůj život natolik řídit, že si naplánujeme i smrt? Nebo je lepší počkat na osud? Nebo je to taky osud, že spácháme sebevraždu? Nevím...
Života bychom si měli vážit a opravdu ho "žít". Možná si říkáte, ale co, jsem mladá, mě se smrt ještě netýká. Ale týká a víc než si myslíme. Nebo vy víte, co se stane v příští sekundě???