Měj se krásně, ty malý poklade

Anotace: Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí. Robert Fulghum

Copak o něm vím? Téměř nic, můžu jen hádat, domýšlet se. Bylo by asi hloupé ptát se, ačkoliv někdy se snažím vylákat odpovědi, které mě zajímají. Může mu být sotva kolem čtrnácti. Je menší, nosí brýle, takové ty, které vypadají až příliš upjatě. Jenže jeho obličeji, jako by propůjčovaly světlo. Světlo jeho očí.
A tak si sedím, jako obvykle v měkkém koženém křesle, do počítače ťukám příchody a odchody těch, pro které je internetový svět mnohdy více, než ten skutečný. Občas přijdou velmi milí lidé, usmívají se a jako by mě bříšky prstů pohladili po dlani, když jim předám lísteček s kódem k jejich pc…občas přijdou tací, kteří hezký den nepopřejí, mračí se, dávajíc najevo, že se jim dějí ty největší křivdy světa. Ale co z toho? Házím všechny ty umíněné pohledy za hlavu. Ne, v životě je příliš málo místa pro hádky, všechno jako by běželo, uhánělo, mizelo tam někde do dálky, kam již není souzeno se navrátit.
A pak přijde ON. Zdraví již z dálky. Není sám. Vždy vkráčí se svým malým pejskem po boku. Vím, že se mají oba navzájem moc rádi. Vzhlíží k sobě, není jasné, kdo je pánem. Jednou, když se svým malým pokladem nepřišel, jsem se zvědavě zeptala, kde ho zapomněl. A on se jen posmutněle usmál a řekl: „víte, má revma, a tak doma odpočívá.“ Jen jsem namítla něco, že mu bude snad brzy lépe a on pokračoval: „ Před osmi lety jsme si ho přinesli z útulku, moc jsme chtěli pejska. Byli jich tam tenkrát desítky. Běhali kolem nás a otírali se o kotníky. A pak jsem v rohu uviděl jedno zastrašené štěňátko. Jen tak smutně koukalo a od té doby ho máme.“ Asi ani nevěděl, ale bylo mi po tom co řekl moc dobře. On je stejně velmi zvláštní, nechodí na internet jako jiné děti, nehraje do úmoru počítačové hry, ve kterých se ten lidský život opravdu ztrácí. Místo toho si vždy sedne k počítači nejblíže ke mně a dělá si výpisky ohledně významných osobností světa. Prostě jen tak, píše a píše a píše. Potom, když už má vše hotové, přijde ke mně a poprosí, zda bych mu to nevytiskla. Víte, mezitím se může jít projít, (tiskárna nám vždycky zlobí, musíte ji doslova přemlouvat, aby tiskla) podívat se vedle do sálu na novinky, které budeme promítat, ale ne, on se na mě jen celou dobu usmívá a ptá se, jak se mám, jak se vede a jestli jsem šťastná. Dojímá mě to, opravdu, dojímá mě to, jaký je. Neznám ani jeho jméno, nevím kde bydlí, vím jen, že je to moc chytrý malý kluk, který doma nemá počítač a tak si nemůže ve wordu sepisovat všechny ty zvláštnosti zajímavých lidí, které ho lákají. Kolikrát jsem si říkala, mít ty peníze, koupím mu počítač, aby se mohl vzdělávat jako jiné děti doma a nesedět mezi ostatními v internetové místnosti, když je všude dokola tolik křiku dětí, které se snaží přes síť o invazi svých vojenských jednotek…
Musíš mít úžasné rodiče, musí tě milovat, jak jinak by ses mohl ve čtrnácti ptát, jestli je někdo šťastný. Nejspíš nemáš vše, co potřebuješ, víš, nemyslím ale potřebovat v tom pravém slova smyslu. Ostatní děti sem vjíždějí na svých přepychových horských kolech, ty chodíš pěšky, ostatní děti chodí ve značkových věcech, ty máš jen obyčejnou bundičku a boty…a přesto máš více než ony. Nevím, mám tě moc ráda, neztrať se ve světě, prosím. Ať ti to všechno nadšení vydrží, ať nikdy nezapomeneš popřát krásný den. A nás všech se ptát, zda jsme šťastní. Lidé to potřebují, víš? Lidé jsou smutnější než si myslí…Třeba když se zeptáš, budeme tápat méně, budeme třeba opravdu šťastnější…Měj se krásně, ty malý poklade.