Proč nejsem šťastná?

Anotace: Mé vlastní pocity...

Sedím na židli a koukám z okna. Už se stmívá a přitom je teprve pět hodin. Pouliční lampy se rozsvěcejí, okna svítí a za nimi si každý ve svém domově prožívá svůj den, život, osud. Stejně tak jako já. Jsem smutná, je složité popsat to, jak se teď cítím. Nejspíš opuštěně, nešťastně, ale přitom hloupě a slabě. Nejsem zrovna moc komunikativní typ, co se týče mého osobního života. Ve škole nemám problémy, jsem vůdčí osobností, často diskutuji s ostatními. Škádlím, spíš se peru, s kámošema. Ale to je jen jedna část mého já. I když se směju, jsem smutná. Nemůžu se toho zbavit, příjdu domů veselá, ale všechno se pak změní. Máma je v kuchyni a já se chci pochlubit s novými věcmi ze školy, jenže jakmile vejdu, vidím, že zase řeší problémy se studiem mého bráchy na vejšce. Všechno se zas pokazí, chci si s ní popovídat, ale přitom vidím, že mě nevnímá, jako vždy. Není to její vina, já vím že chce, aby byl brácha stejný jako já a nemusela si sním dělat starosti. Ale vždyť už je dospělý? Tak proč?
Pak se trápím já, nemám si s kým popovídat, a když už někdo projeví zájem, stejně nic moc neřeknu. Vím, že se ptají jen ze zdvořilosti. Stejně si myslí, že je vše v pořádku, i když to tak třeba není.
Můj osobní život za moc nestojí. Zdá se mi, že se s mou nejlepší kamarádkou trochu odcizujeme, přeci jenom dospíváme. Občas se to stává, nikdy není zaručené, že se spolu budeme bavit do smrti. Ale přesto je mi to líto. Mám sice ještě pár kamarádů, ale prostě vím, že mi nejsou nejblíže. Neví o mě všechno a pro mě je to těžké jim to říkat. Když to vezmu od začátku, o prázdninách jsem chodila s klukem. Měla jsem ho ráda, ale nejspíš to nebyla pravá láska. Když mi řekl ,,miluju tě,, bylo pro mě hodně zvláštní a těžké říct mu to samé. Z mých úst to vyplynulo, jako bych to neříkala já, ale někdo cizí. Můj hlas zněl ledově chladně a nepřístupně. Samozřejmě jsem si toho všimla jen já. Pak jsem se s ním rozešla, nemohla jsem chodit s někým, koho jsem neměla ráda jako mého přítele. Nelíbilo se mi, jak na mě dělá psí oči a mluví na mě tím způsobem, jako když mluvíte k nějakému zvířeti. Vadilo mi to. Už proto, že jsem si tak nepřipadala. Snažím se být silná a nedat na sobě moc znát emoce. Nechci, aby mě něco jen tak rozhodilo. Snažím se vše zvládnout s rozvahou a čistou hlavou. Většinou to zvládám, ale pak večer brečím do polštáře, jak jsem nešťastná. Neumím mluvit o svých pocitech, dělá mi to problémy. Když se konečně rozhoupu a někomu vyprávím svůj příběh, vypadá to jako když mě to vůbec netrápí. Přitom to, ale není pravda. Třeba nedávno jsem potkala kluka. Toho kluka, který se mi líbil asi půl roku a já na něj celou dobu koukala, jak na obrázek On se na mě taky občas podíval, ale důvod je mi neznámý. Nejspíš si myslel, ať už ho nechám žít. Musel být chudák, pořád jsem ho pozorovala, vlastně sledovala ač to nerada říkám. Teď je mi to líto, co já jsem udělala za kraviny! Teď už bych to neudělala. Potkala jsem ho. Párkrát jsme se po sobě podívali, nevím co si myslel, nejspíš, že mě nenávidí. Ale kéž by to tak nebylo. I když jsou to už dva roky, zase se mi začal líbit. Tenhle pocit ovšem zatlačuji do nejhlubších koutů mé duše, protože je nesmyslné doufat, že se něco změní. Nestalo se tak předtím, co jsem ho vídala každý den. A nestane se tak ani teď když ho potkám jednou za rok. Měla jsem za ním jít a omluvit se mu. Ale já to nedokázala. Doufám, že to jednou dokážu.
Na ulici už je tma, pouliční lampy osvětlují jasným žlutým světlem okolí a snaží se dosáhnout, co nejdál.
Já stále sedím a vše pozoruju, přitom poslouchám své oblíbené pomalé písničky. A přemýšlím. Stěžuji si na mou situaci, avšak nejvíce mě vadí to, že nemám důvod k stížnostem. Mám rodinu, kde bydlet, pár lidí, kteří mě mají rádi, ve škole zatím nemám problémy. Mám prostě snad všechno, co člověku má stačit a být za to rád. Jenže já nejsem šťastná! Nadávám si za to, jsem sobecká, ani nevím, co mám, a přitom si stěžuji. Měla bych být ráda za každý okamžik a užívat si ho naplno, být veselá. Radovat se z dalšího nového dne. Z každé maličkosti. Jenže i když se směji, někde v hloubi duše vím, že mi do smíchu moc není.