Svině blonďatý...

Anotace: Nemám ráda ten lidský pohled, kde je vždycky "JÁ, JÁ, JÁ" a nikdy ne "on/a"...

„Ty svině blonďatý!“
Přesně tuhle větu jsem zaslechla onehdá v šatně, čekaje tam na tělocvik. Předešlou hodinu jsme měli cvičení z chemie. Na cvičení nás vede asistentka Hanka, mladá, celkem hezká paní inženýrka, která je velká kliďaska a taková milá duše. Tedy alespoň většinou. Na ni a na druhou asistentku, která jí s námi pomáhá, byla ta věta namířená... Proč?

Ten den Hanka přiběhla, až když jsme měli začínat, a už její vzhled naznačoval, že něco je asi jinak. Žádné doktorské kalhoty, žádné bílé tričko s ovečkou Shaun, což je její obvyklý úbor. Byla v civilu, na krku korále, k nim pěkné náušnice... Což o to, slušelo jí to. Ale něco bylo jiné i s její náladou. Sotva si natáhla plášť a pustila nás dovnitř, už to začalo. Nejprve vynadala jedné slečně, že ji nemá napsanou, jestli byla minule, že se jí nenahlásila a že to je její problém, protože jak má ona vědět, jestli tam fakt byla nebo ne... Potom, opřená o lavici a s vážným výrazem ve tváři, prohlásila, že ještě něco potřebuje vyřešit. Minule někdo po sobě neuklidil stůl. Protože se nikdo nepřiznal, tak prostě vzala ty dvě slečny, které u něj seděli teď, a zadala jim na příště seminárku. Každé zvlášť. Téma dusičnany. Viděla jsem, jak se druhá paní asistentka za Hančinými zády tak udiveně šklebí. Asi ji takovou taky nezná...
„Něco se děje...“ Prohodila jsem ke své spolupracovnici. Přikývla. Všichni se báli, co přijde, protože bude zkoušení, a když je Hanka tak naštvaná... Taky jsem se bála, ale mnohem víc než možnost otázky, na kterou nebudu vědět odpověď, mě zneklidňovala ona sama. Co se asi stalo? Proč má tak špatnou náladu? Je v pořádku? Tak se ptám já. Ale nechápu, proč pouze a jenom já... Copak to nikdo jiný nevidí?
No... Ne, nevidí. Nebo spíš, nikdo o tom takhle nepřemýšlí. Proč taky... Co je komu do nějaké asistentky chemie, zvlášť, když ji nemají ani moc rádi.
Postupně se trochu uklidňuje, zase je už taková, jako vždycky bývá... Ale já po ní koukám už celé cvičení. Není všechno v pořádku a já to vím. Hanko, Haničko, co je s tebou?

Po konci hodiny, když se převlékáme z plášťů, slyším jenom nadávání. A taky otázky: Ta že je hodná..? Chápu holky, které vyfásly seminárku. Máme hodně práce i tak, ani mě by se to nelíbilo, zejména když jsem to nebyla já, kdo tam nechal neuklizeno... No jo, ale když Hanka se ptala, kdo to tak nechal. Nikdo se nepřiznal. Co měla dělat?

Krucinál fagot, ona JE hodná! Copak to nikdo nevidí? To, že všem dokolečka vysvětluje ty samé chyby a na nikoho není nepříjemná? Že i na chyby, které bychom dávno neměli dělat, reaguje klidně a znovu nám je vysvětlí? Že nám postup jak počítat v protokolu příklad vysvětlí polopaticky a krok za krokem tak, aby se k výsledku dobrala i cvičená opice?
Nevím, koho ostatní měli na chemii. Nám tedy paní profesorka takhle s protokoly nepomáhala. Na všechno jsme měli přijít sami – to byl taky cíl těch cvičení. A když někdo zbytečně rozbil hodně nádobí, nebylo jediné, co řekla: „A jéje...“ a rozhodně nebyla vždycky klidná. A taky na nás občas zařvala. Někdy to občas bylo každou hodinu. No a co? Stejně byla nejlepší a my ji milovali...
A tady si lidi stěžují na ženskou, která je téměř flegmatická a hlas nezvýší, která se tváří pořád vlídně... A nemají ji rádi. Nevím přesně proč. Nesympatická, na rozdíl od jiných ve stejném oboru, není. A stát se něco může každému...

A tak mi bylo trochu smutno, když jsem o tom před tím tělocvikem v šatně přemýšlela.

Ty svině blonďatý... Jsou taky jenom lidi. Mají svoje starosti, svoje problémy, někdy to není vůbec jednoduché... Samozřejmě jde odsoudit každého, kdo si tohle tahá do práce a kdo svou náladu neumí stoprocentně zamaskovat. To jednoduché je. Zkoušel už někdo z vás její práci? Nebo třeba si to aspoň představit? Nebo vám to přijde zbytečné?
Nikdo z nás do toho nevidí... Možná se Hanka jenom špatně vyspala a dávala to studentům sežrat. Ale třeba se někomu, koho má ráda, něco vážného stalo a ona to řešila a jen se vrátila do práce odučit ta cvičení. Anebo taky ještě studuje a něco, na čem dřela, se jí nepovedlo splnit. Nebo jí umřel domácí mazlíček. Nebo se dozvěděla nějakou zlou zprávu, kterou nechtěla slyšet... Co my víme?

Je ale vážně zapotřebí nadávat jí za to? Co tak zkusit pochopit..?

No a proč já se o to starám? Proč mi není jedno, jak se kdo cítí, a proč mě napadá spíš jak jim pomoct? To kdybych věděla... Snad že je to pro mě normální. Že tyhle věci nepovažuju za selhání, ale za důkaz lidství našich učitelů. Ano, dokonce i profesor chemie, matiky a nejspíš i fyziky je člověk... Zvláštní, že? Kdyby ovládali svoje emoce vždy a všude, nebyli by to lidi, ale roboti. Nechtěla bych takové učitele mít. To, že jsou jen lidmi, že nejsou víc než my, to nás taky leckdy zachraňuje... Každý by chtěl, aby mu Hanka odpustila zkažený test. Proč to případně udělá? Protože s námi má soucit. To je projev jejích pocitů stejně, jako když je naštvaná. Buď byste po ní neměli chtít nic, nebo přijmout všechno. Nebo ne?