My, dnešní lidstvo

Anotace: Jsou věci, které nemůžeme zběžně přejít, nechceme-li mít pocit, že my, my všichni, my dnešní lidstvo, přestáváme být lidmi.

Asi každému je známo, že lidé se zřejmě vyvinuli z opic. Zatím co opice stále skáčou po stromech a pojídají banány, lidé se rozvíjejí dál. Opice se dorozumívají stále stejnými posunky a potravu si obstarávají stejnými způsoby, jen zřídka změní způsob provádění své činnosti a to je většinou způsobeno změnami v jejich životním prostředí. Naopak lidé se od doby, co se stali lidmi, vyvíjejí svou cestou. Posunky a gestikulace se změnili v lidskou řeč, potravu se naučili upravovat na ohni, a protože si všechnu tu práci chtěli usnadnit, vyrobili si své vlastní nástroje. Ale člověka necharakterizuje jen jeho vynalézavost a šikovnost. Pokud by se pravěký člověk spokojil jen s tím, že si dokáže stále lépe opatřovat potravu, tak by se od opic zřejmě příliš nelišil. Proč však začal kreslit malby na stěny jeskyní, vyrábět hliněné sošky a provozovat prapodivné rituály? Nedokáži si dost dobře představit opici nebo třeba medvěda, jak z hlíny uplácávají podobiznu své družky. Odpověď je jasná. Lidé prožívají na lovu dobrodružství a vzrušení a mají potřebu své zážitky nějakým způsobem vyjádřit. Lidé si při západu slunce neřeknou jen, že bude noc, lidé si řeknou „To je ale krása, jak sluneční paprsky zbarvují mraky do červena a obzor se pomalu noří do tmy, přece jen je nám na tom světě krásně.“ Pohlavní styk, není jen činností, jejíž úkolem je zplodit další generaci. Lidé tak dokáží vyjádřit bezmeznou náklonnost k druhému, dokáží tak vyjádřit své, jinak nepopsatelné, city. Lidské vlastnosti však nejsou jen radost, smích, láska a další pocity štěstí. Lidé mohou být zklamaní, nešťastní, naštvaní, mohou cítit nenávist k druhým. A tady nám vyvstávají otázky: Jací jsou dnes lidé? Jsou dnes lidé stále lidmi, nebo se jejich chování podobá chování opic? Nebo se z člověka vyvíjí opět jiný tvor, stejně jako se člověk vyvinul z opice?
Pokud se dnes podíváme na lidskou civilizaci, tak si pomyslíme, že je opravdu vyspělá. Známe velké množství způsobů, jak si opatřit potravu, dokážeme postavit velké a architektonicky náročné budovy a technika jde ve vývoji stále rychleji kupředu. Lidé ve středověku si ale také mysleli, že jejich hrady a katapulty jsou ohromně vyspělé a dnes se nám zdá jejich technika primitivní. Z mého pohledu se nic nezměnilo. Stále hledáme různé způsoby jak upravit jídlo, stále vynalézáme nové a lepší nástroje. To, že se naše technika stále vylepšuje, je jen přirozený vývoj, lidé budou asi vždy vynalézaví a budou nacházet stále nové způsoby, jak si zjednodušit život. Proto si myslím, že po této stránce, jsme stále lidmi.
A co si máme pomyslet, pokud se dnes podíváme na naši civilizaci z pohledu vlastností a vzájemného chování lidí k sobě, takzvaných morálních hodnot? Uvidíme, jak se lidé zabíjejí, celé národy proti sobě válčí z naprosto nesmyslných důvodů. Umírají stovky lidí každý den, při autonehodách, při vraždách, ve válkách, hlady, objevují se smrtelné a nevyléčitelné nemoci. Lidé si úmyslně ubližují, okrádají se a vůbec dělají si samé zbytečné nepříjemnosti. Kdybychom se dívali na náš svět jen takto, mohlo by se nám zdát, že se blíží apokalypsa a konec světa. Ale lidé si přece také navzájem dělají radost, pomáhají si, dokáží se podržet v těch nejtěžších chvílích, vznikají stále nová přátelství a stále je tu to magické slovo láska, které nedokáže nikdo popsat, ale každý si ho musí prožít, jinak podle mého, život neprožil. Ale to se nemusíme bát, protože si troufnu tvrdit, že v dnešní době pozná za svůj život lásku každý. A ti, co se chovají k ostatním nepřívětivě, jsou zbytečně agresivní a ostatním ubližují, buď lásku ještě nepoznali a nebo s ní mají špatné zkušenosti. To však také záleží na člověku samém, jestli si od života bere jen to špatné, a nebo jestli si vezme ponaučení a hledá v životě i to dobré.
V dnešní době se lidé naučili vše dávat do poměru dobra a zla. Já si však myslím, že jestli tu takový poměr existuje tak příroda sama ho drží v té správné rovnováze. Věřím, že všechny útrapy a škaredosti, co lidé vymyslí, jsou vyváženy i vzájemnou pomocí a láskou, a tak to má asi být. Věřím, že příroda sama nejlíp ví, jak tento poměr udržovat a já jí v tom plně důvěřuji. Mně se to však lehce říká. Co by asi na můj názor řekli lidé, jejichž rodiny umírají ve válkách a sami žijí v bídě. Že snad umírají jen proto, aby vyvážili nějaký poměr? To je těžká otázka a já na ni neznám odpověď. Je ještě mnoho otázek, na které neznám odpověď a ani nevím, jestli na ně existuje nějaká správná odpověď. A to je právě na životě to krásné, že nám není absolutně jasné, proč tu jsme a snažíme se stále nacházet odpovědi na naše otázky. Myslím si, že dokud budou lidé hledat tyto odpovědi a pokládat si stále nové otázky, tak budou stále lidmi.