Špatně

Anotace: Z fikce těžko tvořit realitu...takovou, ze které nebude mi špatně...takovou, ve které nebude mi špatně ze sebe...

Často mi bývá špatně, je to z různých věcí, z různých lidí. To, že mi je špatně z jídla, které bylo zkažené není problém, pokud mi to nezkazí žaloudek napořád. To, že je mi špatně po alkoholu, nadávám a žádám o nabitou zbraň k ukončení trápení je věc taky nikterak vyjímečná. Co je ale nejhorší a nejtrvalejší je skutečnost, že je mi špatně z lidí, sebe nevyjímaje. Není to tak vždycky, ale myslím, že relativně často. Co se s tím ale dá dělat, co můžu dělat, aby mi nebylo z lidí špatně? Snad jen utéct do pralesa, někam, kde lidi nejsou a nebo jsou pouze takoví, ze kterých nikomu špatně být nemůže a věřím, že i takoví jsou. Jenomže na to já asi nemám, jsem slaboch, který akorát vzdychá.
Nechci tady kritizovat, jak je společnost konzumní a jak je to zkažené a tamto zase neúměrné ,  odporujet to mravním zásadám dobrého člověka atp. Ano, samozřejmě, že je to tak, ale tohle řekne každý, tahle myšlenka proletí hlavou kdekomu, ale za 5 vteřin je pryč a už si ten kdekdo dává pozor, aby náhodou nekoupil předržené máslo v obchodě. Bohužel i já jsem skažený a určitě né málo. A nejhorší na tom je, že před sebou samotným nikam nemůžu utéct. Občas si představuju, že nejsem, že je to všechno jenom příběh z filmu a že skončí, převléknu se a pak se bude dít něco...něco co má smysl. Mám rád dobré jídlo, mám rád dobré pití, pivo, mám rád masáže, sauny,výřivky, dlouhé spaní...ale komu tím prospěju, sobě? No to určitě ne, prospěju tím pouze tomu horšímu co ve mě je a tím je lenost, pohodlnost a chuť. Nechci ani tohle kritizovat, protože to v sobě každý má. Chci se jen pozastavit nad tím, kde se to v nás bere, kdo mě tohle naušil a proč. Občas mám pocit, že mám tolik špatných vlastností, že ani jednu dobrou nenajdu. A když to na mě takhle přijde, dostaví se smutek, samota, nicota.
Ti kdo mě vychovali, byli nejlepší lidi na světe, ale ani jeden z nich už tady není. Ty dva dny, kdy odešli ze světa byly ty nejhorší dny, které jsem prožil a to mi bylo opravdu špatně a myslím, že tehdy jsem opravdu a nezřízeně ronil slzy, až mě obličej bolel. Přešlo to časem, avšak jsou noci, nebo i denní doby, kdy vzpomenu si, zasním se a občas se nějaká slza vyrojí. Ti dva mě vychovali a určitě by nechtěli, abych dělal to co občas dělám...konzumuji svoji dobu a užitečnost necítím. Snad jen světlé vyjímky kdy špatnost ze sebe sama potlačím, když udělám něco co má smysl...a to jediné, co má smysl je pomoc těm kteří ji ptřebují. Ať už je to vlídné slovo, nebo 40 korun pro prodejce Nového prostoru, snad i dávka porozumění by stačila. Tohle mě učili, takhle mě vychovali a já jim to tak oplácím svou slabotou, hloupostí a malostí. Jestli to vidí, tak plakat musí.

Jsem sám , cítím se sám a je mi smutno...ikdyž sám nejsem...poslední dobou vic než dřív.
Občas si říkám, že všechno, celý život je opravdu jen fikce a veškeré lidské konání je tak trochu zbytečné, protože z fikce těžko něco reálného vzejít může a vše je zbytečné. Jenomže když nebude dělat nic, snad jenom dýchat, jíst a pít co najdu v přírodě...komu tím prospěju? Už vůbec nikomu.
Navíc přemýšlím, jestli taková úvaha je vlastně vůbec k čemu a nepřicházím na nic, ale mazat ji už nebudu, třeba někdo poradí jak zhmotnit nic a mít ze života víc...