Ve víně je pravda....

Anotace: jen tak opět....

Bylo těžké objevit příčinu jejího trápení…Trápení…Nevhodné slovo… Trápí se děti v Africe, trápí se opuštěné zvířata v tuhé zimě…Ona seděla ve vyhřátém pokoji, pod dekou a s notebookem v ruce…A se sklenkou vína…Víno ji poslední dobou dělalo společnost až moc často…Byla si toho vědoma, ale nemohla si pomoct…S každým lokem růžového moku se jakoby odkrývaly její nejhlubší pocity…Růž zaplňovala její srdce a odtajňovala jeho temné stránky…Stránky, které jsou vryty do knihy srdce tučnými a hlubokými zářezy. A odkrývají se jen v těch nejosamocenějších chvílích jejího života… Přála si, aby vryté linie tak bylo skutečně, aby při pitvě doktor viděl, co ji trápilo a co jí dohnalo ke smrti. Neměla by o ní přemýšlet. Měla by být šťastná, protože měla vše, co chtěla. Nic ji nechybělo. A přesto nebyla šťastná. Něco ji uvnitř trápilo, bolelo jí srdce, svíralo se a ona měla pocit, že se bolestí zblázní. Dávil ji ten pocit, že si nebyla jistá v tom co dělá. Vždycky byla pyšná na to, že má věci pod kontrolou a teď? Teď byla zmatená…Ležela v posteli a nebyla si jistá sama sebou… Cítila se opuštěná. Prázdná a přitom přeplněná. Absurdita. Hlavou jí lítaly myšlenky a stěhovaly se z jednoho koutu mozku do druhého jako vlaštovky mířící na jih. Byla jako ta vlaštovka. Uvězněná ve zlaté kleci. V kleci, kterou si sama pro sebe vytvořila a do které se zavřela. Jo, občas z ní vylétla, užila si své volnosti, ale následně do ní byla zase zavřena. Krmena pozlátkem lásky, štěstí a milujících přátel a rodiny. Faleš. Podvod. Jediné, na co se dalo spolehnout, byla její rodina. Ale věděla, že jsou věci, které se neříkají ani mámě. Ty věci, které jsou nejjasnější na papíře. A proto taky psala. Dávalo jí to volnost v projevu, nemusela se kontrolovat a nemusela se přetvařovat. Což ostatně dělala v posledních dnech čím dál častěji. A trpěla. Trpěla za pravdu, kterou nemohla nikomu říct. Která neměla řešení, která by zničila už tak vyhrocený její život. Možná by to bylo dobře. Ptala se sama sebe, jestli ji to za to stojí. Jestli to její trápení a pocity není jen vnitřní destruktivní samo-proces, v kterém se občas tak vyžívala. Co když to něco naznačuje, cp když její podvědomí jí říká: Stůj, zastav se a zamysli se…Co bude? Opravdu to tak chceš? Pro koho to děláš? Pro sebe? Pro jiné? …. Neuměla být sobecká. Mohla by, mohla být ta největší nafoukaná svině, ale nebyla. Neuměla to, rozkrájela by se pro jiné, obzvlášť pro ty, na kterých jí záleželo a které milovala. A o to víc ji doháněl k slzám pocit neopětovanosti… Nečekala na zázraky, nevěřila na srdcebolný filmy a růžové slony… jen doufala a věřila. Seděla a čekala. A čím déle čekala, tím víc propadala pocitu marnosti… Bylo to v ní? Opravdu je tak průměrná, že si nezaslouží něco víc? Netušila a nikdo jí nedal správnou odpověď. Ale věděla jednu věc! Věřila sama v sebe, věřila a věděla, že vše co dělá je správné a že jen lidi okolo ní jsou slepí a posedlí dnešní uspěchanou dobou…. Že romantika skončila s Romeem a Julií… A vše ostatní je jen lež a přetvářka a komerční blafy… Uvědomovala si, že toho chce asi hodně. Pokaždé když se nad tím zamyslela, lokla si vína a zavřela oči. Cítila jak jí víno omamuje chuťové pohárky, jak ji studí na jazyku, jak stéká pomalu po jícnu, aby se zastavilo v žaludku a kousíčky etanolu omámilo její krev a její myšlení.. Přála si víno nalít přímo do srdce a opít jej, aby tancovalo a smálo se na vlně opojení s krásy lehkosti bytí. Nešlo to. Neměla ani jehlu, kterou by si francouzský nápoj píchla přímo do jedné z komor… Jehlu, ostří, nůž.. A byla tam, kde nechtěla být.. její tak často známý proces sebedestrukce vykoukl zpoza pravé hemisféry… Zahnala ho dalším lokem vína… Ve víně je pravda.. Tak proč jí nikdo onu pravdu neřekne? Kam to všechno směřuje? Co se to děje? Proč se nedokáže radovat a smát? Nesnášela, když si neuměla odpovědět na tyhle základní otázky. Chtěla se radovat, chtěla mít zase ten skvělý pocit motýlků v břiše… Neměla ho… Snažila se o něj, ale tohle nejde obelhat, protože tyhle pocity jdou přímo ze srdce a srdce nelze podvést… Možná jen jehlou s vínem… Chtěla na všechno zapomenout, lehnout si a probudit se bez problému a prázdnoty v jejím srdci.. Byla to prázdnota, averze, afekt, nenávist co obklopovalo její srdce. Byla z toho zmatená a nešťastná. Negativní myšlenky se cpaly do jejího srdce a vytěsňovaly zbytky optimistického smíchu. Už ani neřešila to, že bez sklenky vína prostě neusne. Sklenky.. Zase ty lži.. Už neuměla si lehnout a zavřít oči a na nic nemyslet a usnout. Jako by to někdy uměla… Potřebovala vědět, že někdo je tady pro ni. Že mu může cokoliv říct a očekávat objetí, pomoc, radu a utěšení. Ale copak mohla? Nemohla! Přetvářka a lež se střídaly v její mysli. Hledala místo vyrovnání, klidu a pohody. Místo, kde bude šťastná. Rovnovážný stav její mysli a srdce. Harmonie duše a těla. Byla tak mladá a její duše byla unavená. Prožívala vše tak intenzivně, že se za to nesnášela! Nesnášela, že se nemohla přenést přes jednoduché a malicherné věci, které brzdili její mozek a ničily její srdce. Srdce, které bylo potrháno na několika místech. Každá z těch malicherností zanechávala rány.. Nekrvácely, nebyly tak vážné, ale bolely. A jediným lékem bylo štěstí… ale to pro ni bylo momentálně nedostupné zboží… A ona ani neměla lékařský recept….