Nestíhám

Jsem mladá, snad i trochu krásná, doufám, že inteligentní žena s obyčejným životem. I když co se dnes vejde do měřítka normální? Takže dejme tomu nenormální. Asi znáte ten pocit, kdy vybočujete z davu a není to jen kvůli tomu, že se vědci snaží potvrdit existenci UFO.

Ale zpátky k věci, v čem tkví jádro pudla. Nestíhám žít. Ano, i mě to přijde směšné, ale neměl jste už někdo také takový pocit? Že nám něco neustále utíká, protéká mezi prsty, že je příliš mnoho věcí, které chceme a tudíž zákonitě nemůžeme stihnout, a nejen kvůli tomu, že nejsme Viktor Kožený? Každý den, každou minutu zjišťujeme kolik toho umíme, víme a známe a také, jak už to tak bývá, neumíme, nevíme a nemůžeme znát, protože to všechno prostě nejde stihnout.

V dnešní uspěchané době, kdy si jeden neváží druhého a ten druhý toho či onoho, kdy mladé dívky vypadají na třicet, v oblečení, které naprosto neodpovídá jejich věku, s obličejem ráno pečlivě namalovaným - vydávajíc se za někoho jiného, při sobecké naivitě, že takto vypadá krása - tudíž je to důležité. Po čem vlastně dnešní muži touží?!

Kdy sex na jednu noc, alkoholové opojení všedních i nedvšedních dní a někde v koutku čekající opice, která prahne po objetí, znamená žít.

V době, kdy je pokrok a technika rychlejší než my, kdy si nestíháme všímat podstatných detailů, které jsou mnohdy tak nepatrné, než skutečnosti nanejvýš zřejmé. V době, kdy už maličkosti nejsou radostmi, jen nicotnými doplňky štěstí.

A tak dále ...

Nemáte tedy pocit, že už se rodíme s tím, že nestíháme?