Návštěvnost
Sny vs realita
Sny vs realita
Anotace: Každý má o životě určitou představu, ráda bych slyšela váše zkušenosti jak se plní vaše vize, jestli vám život bere ty krásné najivní iluze které jste o něm měli. Jaká je vaše konfrontace s okolním světem, víte kudy se vydat nebo také hledáte své místo?
Věřím, že to ale není všechno, postupem života mi bude dáno nahlížet víc a víc reálně na svět okolo sebe až to úplně pohltí všechny moje představy. Co pak bude hnacím motorem pro můj život? Vzdám se někdy svého pseudosvěta? Toho, v jehož existenci, přes vše co jsem prožila, stejně někde v koutku duše věřím. Nebo se pomalu začnu smiřovat s tím že takhle to prostě je, že nic jiného není a stane se ze mě ten obyčejný šedý člověk jako ze všech ostatních co vídám kolem sebe denně. Já taková být nechci, chci si uchovat pořád tu představu o svém budoucím životě, že jednou takový bude, ale bojím se, že mi to vytrhnou, jako když vám řeknou že ježíšek neexistuje.
Kam se poděli moje sny o tom, jak vypadá věčná láska? Nevěřím že existuje láska na věky, v nezměněné podobě, stejná jako v začátcích. Věřila jsem, ale už tomu nevěřím, nemůže to tak být a to na co jsem se jako malá spoléhala a věřila tomu, prostě neexistuje, a co bude dál? Jak budeš žít teď, když všechny tvé představy vycházeli z toho nejzásadnějšího co v životě máme? Co je láska? A zažil ji někdo vůbec v její nejčistší podobě? Doteď jsem měla na mysli lásku mezi partnery, ale co láska k „bližnímu svému“? Jak ji dávám lidem najevo a co vlastně mám cítit? Projeví se to až bolestí ze ztráty? A co když ne? Jsem proto špatný člověk?
Poslední dobou si připadám jak bezemoční stroj, nic necítím a nebo jen velmi málo. Věci dělám automaticky jak stroj, protože vím, že tak to musí být, aby den fungoval. Nejsem nešťastná, ale radost taky necítím, prostě žiji klidným životem upadla jsem do jakési apatické letargie a utíkám do světa ve své hlavě. Asi se bojím udělat změnu, sázím na určité jistoty a stereotyp, ale to nejsem já a necítím že žiji a užívám každého dne. A co až se mě jednou soudce nejvyšší zeptá: „Tak co jsi v životě dokázala“ ? Zatím bych nemohla odpovědět než mlčením.
A tak by možná bylo dobré víc než na sebe začít konečně myslet víc na druhé, nebo na svět okolo nás, zcela nezištně pomáhat a mít z toho potěšení. Lehce se to řekne, ale je to běh na dlouhou trať a důležité je chtít….
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
TiskDocela mě zmátla tvoje anotace - vize o životě a nakonec se to převezlo do pochopení lásky. Jojo, láska má tvář anděla a má tvář démona, jde o to, kterou si na danou chvíli vybereš:)
Co se týče vizí - tak vize jsou možnosti, který směrem se život může ubírat - pak je ještě aparát vůle a morálky, který to vše může "napravit". Se slovy "stejně kecáte" můžu čekat dál napříč léty na ježíška, nebo může dojít k zvláštnímu myšlenkovému posunu a to: že je úplně jedno, jesli ježíšek příjde nebo nepříjde. A to samé můžeš aplikovat na svoji věčnou lásku. Pravda, že adorovat ježíška a čekat na něj ještě ve 30ti letech vypadá podezřele (kdybych to dělal, byl bych hrdina,že stále věřím svému snu, nebo bych budil úsměv), ale stejně vypadá podezřele čekat na věčnou lásku nebo dokonalou lásku - protože tam nedošlo k tomu smíření - dokonalá láska je jen jedna půlka pravdy. Teď jde o to, jestli zjistíš, co je ta druhá.
25.09.2012 18:22:44 | dead-head
Jak jsem tak na to koukala vyznělo to asi jinak než bylo původním záměrem. A nebo jsem jen vyzdvyhla svou životní prioritu, to bez čeho by všechno ostatní nemělo smysl. Nevím. V jednom máš ale naprostou pravdu, je důležité zjistit jaká je ta druhá půlka pravdy, což mi zatím nějak uniká...
26.09.2012 17:16:18 | Neznámá v neznámé době
Děkuji za kometáře, každý názor je pro mě obohacením, ja fajn vidět že v tom člověk není sám a je také dobré přečíst si i jiný pohled na věc, ze všeho se dá něco vytěžit :o) Takže vám moc děkuji, vážím si toho že jste si dali práci napsat pěkné plnohodnotné příspěvky.
23.08.2012 19:39:02 | Neznámá v neznámé době
No, také mám o čem přemýšlet. Můj věk je již mírně pokročilý, tak já už teď velmi často vzpomínám a přemýšlím o tom, co jsem měla udělat jinak. Ale spoustu věcí jsem ovlivnit nemohla a životní situace se tak nějak na sebe vršily a kupily a já jen mohla přihlížet. A jindy zase s lehkostí přistávaly a stačilo do nich jen lehce fouknout a přeci jen je aspoň trochu ovlivnit. Ale myslím, že v Tvém věku jsem asi měla podobné stavy. Život není jednoduchý, ale někdy je i hezký. Když na mě jdou nějaká depresivnější období, snažím se přinutit k tomu, abych se během dne dokázala zastavit a a uvědomit si nějakou banální maličkost, z které můžu mít přeci jen radost...Takže rada žádná...Ale že jsem se rozepsala, to jsem ani nečekala, že mě svým dílem přiměješ tolik toho napsat. To je také pozitivní, né?...***
23.08.2012 13:13:08 | srozumeni
Tyto pocity mi nejsou cizí. Osobně si myslím, že člověk vždy bude plánovat a snít, protože asi neznám nikoho, kdo by se vyloženě spokojil jen s tím, co má a neříkal si: Nebylo by hezké se třeba někdy podívat do Mexika? Nebo třeba: Ještě bych ráda spatřila kometu. Myslím, že kdyby člověk žil bez jakýchkoli plánů a snů, brzo by tento svět opustil, protože, jak se říká: Naděje umírá poslední. Tvoji úvahu jsem si rozhodně ráda přečetla a stojí za zamyšlení.
22.08.2012 17:30:12 | Blanche Lebalegie
Kvalitní úvaha a sebeuvědomění.
Tyto pocity jsem také zažívala...věř, že potom je o to hodnotnější, až se stane něco, u čeho si budeš moci říci: "Já jsem něco dokázala."
22.08.2012 14:24:40 | TeruKurosaki