Nerezové lůžko

Koukám na to nerezové lůžko. Lůžko, které je jedno z posledních útočišť na cestě životem a smrtí.
Koukám na to nerezové lůžko. Pod bílým prostěradlem se rýsuje obrys těla a já pociťuju závist. Myslí projíždím oddělení a uvažuju, kdo je ten šťastlivec.
Zastavila jsem se na chodbě a pohledem doprovázela ten tichý rituál. Rituál, který je tak pochmurný, ale přesto plný klidu.
Zaťala jsem ruce v pěst a záviděla. Záviděla jsem volnost toho těla spočívajícího v poklidu. Záviděla jsem, závidím pořád a závidět budu nejspíš pořád.
Podívala jsem se na své dlaně a napnula prsty, neboť se mi ve dlaních vytvořily malé rýhy, které hrozily, že propustí pár kapek krve.
Dveře se zavřely, ale já jsem nedokázala uhnout pohledem. Neustále jsem měla před očima ten obraz. Mrtvé tělo klidně ležící. Mrtvé tělo, které už nic necítilo. A teprve v tu chvíli mi to došlo. Nic necítit, nežít. Nic necítím, žádnou bolest, žádnou radost. Jediné co cítím je smíření. Jsem na tom hůře než ten člověk, kterého teď odvezli. Necítím, nežiju a nikdy už žít nebudu.