Pitva mého já

Anotace: Nahá zpověď....

            Není to fér, má tolik lajků na fotkách, probleskne mi hlavou, když si otevřu nové profilové fotky kamarádky A. Není nějak nádherná, ale lidem se asi líbí. Na rozdíl ode mě. Facebook je zlo. Při trudomyslných večerech sedávám nad fotkami toho mála osůbek, které jsem do svého malého facebookového světa pustila a v nitru zuřím a zároveň pláči. Chtěla bych mít stovky přátel, tisíce lajků a miliony komentářů, ale s pár lidmi, které na FB mám, to prostě nejde. Ale přidávat si někoho, o kom vím, že by mě trapně pomlouval, jen abych měla spousty falešných lajků a komentářů, to se mi ze srdce příčí. A tak si tu sedím, s hlavou v dlaních, zírám na palce nahoru a znovu a znovu si opakuji, že život není o lajcích. Ale vysvětlete to mé pomatené hlavě nadité ještě pomatenějším mozkem.

            Kde někdo bere přátele? Proč ostatní jsou oblíbení, a já nemám možnost nějakým způsobem ukázat, že nejsem tak strašná jak vypadám. Že za možná arogantním vzhledem a šílenými kreacemi oblečení je jen osoba, která zoufale touží po příteli. Ano, možná se tu teď vykresluji jako chudinka, která je sama. Opak je pravdou. Mám přítele, který mi dává strašně moc (když zrovna není v práci, což je teď víc než se mnou). Mám kamarádku z dětství, která je tu pro mě, když mám problém a když potřebuji jen tak mluvit, ale není tu pro mě nepřetržitě. Uznává, že uzurpovat si někoho jen pro sebe je krajně sobecké a nemorální. Tak ať! Já chci taky kousek pocitu, že jsem oblíbená, byť je to zrovna pro mě něco asi tak dosažitelného jako vánice v červenci.

            Proč se to na základní škole tak ošklivě zvrhlo a stal se ze mě vyvrhel společnosti s jediným blízkým přítelem. Můžu tvrdit, že za to nemůžu já. Můžu to házet na ostatní. Jenže, ano, minimálně polovina viny je jen na mých bedrech, shrbených pod tíhou samoty. Ano, lituji se a nelituji. Vznáším se mezi pocitem, že nejsem na světě jediná, která je neoblíbená a mezi pocitem, že všichni mají přátele, kteří se jim věnují, když potřebují, jen já mám svoje knihy, kočku a trudomyslnictví.

            Zase se pitvám v minulosti a vzpomínám. Paradoxně, ne na to hezké co jsem zažila, ale na každou chybu, kterou jsem za svůj krátký život stihla udělat. Nebýt mojí žárlivosti a naivity, možná by to dnes bylo jiné. Nebýt toho, že se špatně seznamuji a od osmé třídy (pitvat se v šikaně, která je už dlouhá léta za mnou nebo nepitvat?) nevěřím nikomu koho neznám déle než 10 let, možná bych teď byla u nějaké „nejlepší přítelkyně“ a lakovala si nehty, řešila chlapy nebo dělala něco jiného, typicky holčičího. Místo toho tu sedím, prsty rejdí po klávesnici nějakým způsobem samy a já uvažuji nad tím, jak jsem z plánu napsat povídku, plynule přešla do pitvy svého já, svých nicotných starostí, svého litování se.

            Ani pořádně nevím co psát. Už ne. Najednou je ticho, sucho v krku a touha projíždět fotky jiných lidí, abych objevila někoho méně olajkovaného než sebe (nemožné, vážení přátelé), jenže to je nemoc. Ano, nazvala bych to nemocí, úchylkou, obsesí. Proč to dělám? Život není o lajcích na facebooku, je o lidech. Ale… Když nemáte lidi, se kterými byste se v tuto chvíli podělili, je tu jen facebook, internet, jiná realita. Jedním okem mrknu, zda se neobjevila zpráva od někoho, ale koho? Naivko! Chce se mi křičet na vlastní obraz v zrcadle. Místo zprávy objevím obrázek psa s nápisem, že až po pádu na dno objevím kdo je pravý přítel. Moc dobře vím, kdo je to. Je to osoba, která Vám utře slzy, když na Vás ostatní pokřikují „Zářez“ nebo jiné lichotivé nadávky. Je to osoba, která s Vámi donekonečna bude probírat tytéž hovadiny, ale nikdy ji to neomrzí. Je to osoba, která Vám oznámí s klidem anglického lorda, že hodila hnědku, jen aby viděla na Vaší tváři úsměv. Takovou mám. Ale jen jednu. Bohužel, bohudík. Říká se, že je lepší jeden pravý přítel než mraky známých. Jsem asi vážně blázen, když bych k nejlepšímu příteli brala i 5 nebo 10 dalších přátel.

            S příchodem na vysokou jsem si říkala, že najdu někoho, s kým budu moci jít na kafe, když poslední jistoty selžou. Je to necelý měsíc a zatím mám pár lidí, kteří mě pozdraví a dva s kterými můžu mluvit na přednáškách. A to je všechno. Z malovaného snu je zase jen těžký a nudný brak. Možná to přijde časem, možná si nakonec opravdu pořídím psa, abych měla pocit, že mě někdo potřebuje. Křivdím teď příteli, ale menstruuji a to, že spolu trávíme minimum času, jen přilévá benzín do ohně. Možná si už po dodělání bakaláře pořídím miminko. Maličkého tvorečka, jen abych měla pocit, že jsem důležitá i pro někoho jiného než pro sebe, možná rodinu a přítele. Bláznivé sny a bláznivé nápady. Bohužel, už teď tuším, jak to dopadne. Ale nechci! Chci něco změnit, ale nevím jak! Ksakru! Ani vlastně nevím co dál psát, v hlavě je neskutečný vír myšlenek, ale sama nejlépe vím, že si to stejně nikdo nepřečte. Zůstane to tu jen jako zpověď labilní pisatelky, další z mnoha, která neobdrží tipy.

            A tak přátelé, imaginace, fantazie!       

                                                           Dobrou noc!