Myšlenky sebevrahovy duše

Anotace: Já osobně bych se nikdy nezabila, nedělejte to ani vy ostatní.. Na papíře se dá umřít několikrát, v životě jen jednou..

S trpkým úsměvem sleduji stékající kapku krve, která si značí cestičku na mé ruce, přeskakuje na oblečení nebo na zem, kde její pouť končí. Kouknu na ránu na svém levém předloktí.. Nejde vidět, je schovaná pod kaluží krve. Udiveně na to zírám..krev.. má krev.. víc jak slz za posledních několik měsíců jí určitě nebude, napadne mne.
Přendám si žiletku do druhé ruky.. Přiložím ji k pravému předloktí. Přivřu oči a .. zatlačím na ten smrtící nástroj a vedu řeznou ránu přes žíly. Trochu to štípe..Posadím se na zem, hlavu opřu o vanu a zavřu oči. Jde na mě spaní, přemáhá mě únava.. Dobrou a sbohem..
Vidím se, jak stojím nad svým bezvládným tělem s hlavou opřenou o vanu. Všude je krev. Mrknu na dopis ležící na pračce, psaný v zoufalství a slzách. Ne, teď už to nejde vzít zpět. Před očima mi proběhnou všechny radostné i bolestné chvíle. Zvlášť posledních měsíců. Vidím každý mámin úsměv, slyším její hlas.. A dokonale se vybavuji každý JEHO polibek, každý úsměv, každý jiskřivý pohled JEHO proklatě magických očí a každé JEHO láskyplné slůvko a objetí. Plakala bych, ale teď jsem jen vzduch, neumím plakat. „Jak jsem to mohla udělat?!“ křičím a ptám se sama sebe. Zadívám se na sebe, mám na sobě tolik jizev se jmény. Už vím.. Utiším se. Slyším každé slovo a cítím těch pár ran, které jsem párkrát dostala. Ach mami, jak jsem Tě mohla opustit? Ale slyším i JEHO slova, cítím jeho tvrdohlavost, neústupnost a mužskou ješitnost. „Tys to začala.. Ty za to můžeš.. Ty.. Ty..“ a pak omluvy a krásné usmiřování. A i přes všechen vztek převládá láska.. cítím ji.. I přesto Tě miluji! Strašně moc! Ale to ty se už nedovíš. A však každé tvé slovo bylo jako rána bičem, bolelo jako solení otevřené rány! A každý tvůj polibek byl jako lék, každé objetí zázračně uzdravovalo. Tak proč jsi mě tentokrát neobjal ani? A já na to čekala.. Co teď s tebou asi bude? Koho budeš líbat a objímat?
Ach bože, proč jsem to udělala? Proč? Jen proto, že jsem v jedné chvíli nezvládla svou neutichající beznaděj a nezkrotila své divoké zoufalství..?
Smutně se podívám na své bezvládné tělo a bledou tvář.. Studené, mrtvé, bez života.. Už nikdy nic nepocítím.. nebudu na obtíž.. nikdo se mnou už nic nezažije.. Jaké to tu beze mě bude?
Znovu se podívám na své tělo a tvář. Udiveně před sebe pokleknu. Zpod mých zavřených očí se derou slzy. Pláču.. Já i duše. Naposled se rozhlédnu a na dopis na rozloučenou vtisknu chladný stříbrný polibek.. „Sbohem,“ zašeptám a odejdu navždy.