Návštěvnost
(****)sexuálové
(****)sexuálové
Nedávno jsem se procházela na Pražském hradě, bylo léto a všude kvetly kytičky, slunce svítilo do očí, turisti na každém kroku. Když jsem se procházela zahradami, na lavičce seděli. Dva docela pěkní kluci, byli mladí, okolo dvaceti a měli ruku v ruce. Ze začátku mě to zarazilo, ale pak jsem se praštila po hlavě, co to dělám, vždyť to je úplně normální věc, nemůže se jim to přece vyčítat. Jenomže já tohle často nevídám, a když jsem je viděla, jak se líbají, nedělalo mi to moc dobře. Nemyslím tím, že by se mi chtělo zvracet nebo tak něco, to vůbec. Jen je to pro mě strašně zvláštní pocit, je to jiný. Protože i když se s tímto tématem setkáváme po staletí, vidět dva puberťáky (kluka a holku), jak se cucmají v tramvaji nebo v kině, je oproti tomuto naprosto běžná věc a nikdo se tím nezabývá. Proč vůbec lidé (neříkám, že všichni) tolik odsuzují homosexuály? Můžou za to? Ne. Oni se s tím narodí a to, co dělají se stejným pohlavím je pro ně stejné, jako pro nás s opačným. Jenže to stále někteří heterosexuální jedinci nedokážou pochopit, a mě to štve. Já proti nim nic nemám, a ten kdo je odsuzuje mi přijde asi tak, jako rasista.
Já osobně žádnou lesbu ani gaye neznám, nebo o tom nevím. Myslím si, že jich teda zase tak moc není, nebo to tají, protože mají strach. Strach z odsouzení ostatních. Sama o nich nic moc nevím, ale určitě spolu žijí stejně tak, jako my a pokud chtějí děti, ať je mají.
Do registrovaného partnerství skoro nikomu nic není, ale jakmile tito lidé chtějí děti, je to špatně. Protože komu se pak budou ve škole posmívat, že je Jinej? A koho budou šikanovat jen za to, že jeho rodiče jsou "homouši"? Ať už to bude jak to bude, tak podle zákona v ČR homosexuálové nesmí adoptovat děti. Ženy to řeší tím způsobem, že jdou na umělé oplodnění, zato u mužů je to složitější. Ti by si museli najít ženu, která jim to dítě porodí. Zato by ale nesměl jeden z nich (otec) přiznat, že je gay. Je mi to líto.
Jediný důvod, proč je to zakázaný, je společnost. Protože výchova dítěte není ovlivněna pohlavím rodičů. Důležité je, aby se měli rádi a založili spolu stabilní a spokojenou rodinu.
A jaký názor na to máte Vy? Myslíte si, že homosexuálové nemají právo mít svoje děti nebo by se mělo aspoň právo na adopci zlegalizovat?
Komentáře (2)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskJá bych se do ničeho nemontoval, příroda si tohle téma už dávno zařídila po svém. Je absolutní nesmysl se jí do toho plést nějakým rádoby osvíceným novátorstvím. Na potomstvo je od počátku světa potřeba On a Ona a ani naše vyspělá technika a všehoschopná medicína s tím nic nezmůže. Bohatě stačí, jak neskutečné potíže jsou s IVF u hetero párů. IVF je přesně to téma, o kterém se moc nemluví a nepíše, ale dle mého názoru je to setsakramentsky velký etický problém. Někdy si vyslechni pár žen, které něco takového mají za sebou. Samotní lékaři mají k umělému oplodnění řadu opodstatněných výhrad a otázek, na něž nikdo nenašel uspokojivé odpovědi. Ve jménu ekonomické efektivnosti celé téhle medicínsky mezní záležitosti se totiž ženám zavádí najednou několik oplodněných vajíček a pod tíhou hormonálních argumentů se jich poměrně dost často chytne více než právě jedno. Tahle situace se pochopitelně elegantně řeší (málokdo totiž skutečně touží po dvojčatech, nebo x-čatech) a halí se pod pláštík docela nevinného odborného termínu REDUKCE. Pod pojmem redukce je však potřeba si představit skutečnou matku při vědomí a lékaře, který jehlou vybírá (selektuje) embryo(a), jež usmrtí vstříknutím tuším draslíku přímo do srdce plodu. Pěkně se všichni společně dívají na monitor a trpělivě čekají, až ustane srdeční akce mikročlověka. Pacientka je navenek klidná, ovšem uvnitř její duše se odehrávají dost strašlivé křivdy a naprosto zbytečně v ní zakotvuje pocit viny. Je pravda, že žena nakonec donosí vymodlené dítě, ale spolu s ním jí navždy zůstane ještě trauma jako blázen. Sofiina volba by byl docela adekvátní název pro román, který by se nějakým takovým příběhem mohl inspirovat…
19.11.2013 21:58:07 | Luky-33
Spoustě lidí připadám jako zabedněnec a konzervativní zpátečník, nicméně jsem jednoznačným odpůrcem registrovaného partnerství a podobných nesmyslů. Homosexuály toleruju a nemám problém s nimi sedět u jednoho stolu, nemůžou za to, co jim bylo naděleno. Stejně tak, ale nemůžou chtít, abych je stavěl na roveň s párem lidí, kteří jsou schopni zajistit další generaci. Tím zajištěním nemyslím pouze vlastní zplození, ale také odpovědnou výchovu, předání kulturního dědictví a přirozených vzorců chování. Na místo registrovaného partnerství by se společnost měla zabývat třeba tím jak zvrátit současnou hyperinflaci institutu manželství, jak obnovit mezigenerační solidaritu a hromadou dalších témat, které já osobně považuji za časovanou sociální bombu, která nás všechny jednou bude stát mnohem víc než jen veliké peníze… Adopce dětí je kapitola sama pro sebe. Nikdo lidem totiž neříká, že povětšinou končívá větším nebo menším krachem. Pokud se dítě dostane k nebiologickým rodičům pozdě, což je ve většině případů, tak je s ním stejně amen. Když totiž dítě neobdrží dostatečné množství lásky do cca 4 let věku, pak už z něj nikdo nevykřeše empatického člověka, ať se snaží sebevíc. Naopak děti, které přijdou o oba rodiče třeba při autonehodě a dostanou se do ústavu jako pětileté a prožijí v něm celé dětství, tak se obvykle bez problémů zařadí do společnosti. Najdou si práci, byt, partnera, založí rodinu a do ústavu docházejí na kafe a pokec jak jde život. Taková je realita, ale ta se blbě prodává v časopisech a telenovelách.
19.11.2013 21:57:48 | Luky-33