O životě

Anotace: Někdy si říkám, jestli má smysl žít a přitom přemýšlím nad otázkou života a...

Někdy si říkám, jestli má smysl žít a přitom přemýšlím nad otázkou života a smrti… On život je zvláštní tím, že se nedá nijak předem naplánovat. Co má přijít, tak přijde a někdy to přijde nečekaně a říkám si otázku "proč"? Proč se to třeba muselo stát, když nebyl důvod? Ale postupně si začnu uvědomovat, že to tak asi být mělo a bez této události bych zas nepokračovala v tom, co jsem začala a bez čeho bych k jiné myšlence nepřišla.
To samé je i u seznamování, nikdy nevíš koho potkáš a jaký ten člověk uvnitř bude, dozvíš se to až na tebe promluví, pak si uděláš svůj názor, ale neřekneš mu ho a dusíš to v sobě, protože poté co bys ho vyslovil, tak bys tomu člověku mohl ublížit... Všechno co člověk řekne k něčemu je. Žádné slovo, které vysloví, není nadarmo, i když někdy svých slov litujeme a litujeme taky minulosti, kterou by jsme chtěli změnit, proto si myslím, že se chyby napravit dají, jen ta odvaha k tomu je napravit se těžko shání..
A tak je to i v mém životě. To, co se bojím vyslovit, tak po čase zjistím, že se bát nebylo třeba, ale to už je otázka budoucnosti, často vycházím z minulosti a z negativních zážitků i když mi to ostatní zazlívají... Sama pociťuji, že bych se měla v jistých věcech změnit, ale změnit znamená změnit člověka celého, počínaje myšlením...
Každý z nás na něco myslí a vzpomíná a prohlubuje tak vnímání ostatních, se kterými se dělí o své pocity... Nemám teď na mysli práci, i když i tam před myšlenkami neutečeš, je to v tobě a neunikneš tomu ani daleko od domova... Tvé vnímání a nálada je ovlivněna každým novým dnem a zpravidla hned ráno, když otevřeš oči, tak víš na čem jsi..

------------------------------------------------------------------------------

Jdeš ulicí, hlavou skloněnou k zemi, míjíš davy lidí a vnímáš jen své myšlenky.. Sem tam pohledem sjedeš kolem sebe ale poté zase zamíříš raději zpět na stejné místo. Víš totiž, že dívat se na ty davy probuzuje v tobě mírnou úzkost, která se může snadno rozšiřovat.. Je to takový skrytý šok , sledovat stovky jiných nálad, vlastností a pocitů ve stejnou chvíli, i když se najde mezi nimi řada sympatických jedinců..
Když se ti příkladně někdo zalíbí, nemáš odvahu se na něj déle podívat, než na pár vteřin, neboť nechceš na sebe jakkoliv upozornit, tedy co se týče podobných jedinců jako já.. , to dobře už víš.
Co se týče iluzí, představuji si často to, co bych si přála aby se mi vyplnilo, někdy to přání je hodně vzdálené, někdy naopak nemá daleko k realitě a někdy je až na pokraji smíchu, neboť je hodně vzdálené..
Nevím, jak jsou na tom ostatní, jestli tohle vnímají stejně jako já a snaží se před tímto nějakým způsobem krýt….

------------------------------------------------------------------------------

Otevřeš oči a tím to všechno začne…objevuješ a poznáváš nové věci a hodnoty.. Po čase něco poznáš a jdeš dál, je to takový koloběh, jen není návratu zpět.. Ať už je to tedy vlastnost, věc nebo osoba, má to stejný charakter a spád… Nazvala bych to zrajícím prvkem, tak jako v souvislosti s časem se nám vyvíjí naše tělo, tak i tento prvek se vyvíjí.
Jak zvláštní je vnímat svět z pozice raného mládí a poté postupně o několik let napřed, následně rok za rokem.. Jako by jsme uvnitř cítili, že nás někdo řídí, tak s námi rovněž zraje.. A já si musím neustále opakovat, proč to tak příroda zařídila? Narodíš se, vyvíjíš se, vyzraješ a poté postupně klesáš opět dolů jako sinusoida.. Nepochopitelný je pro mě ještě jeden fakt..
Proč existuje osud a kdo ho řídí? Nemůže to být přece jen tak samo sebou.. Někam dejme tomu v určitý den, hodinu, a sekundu jdeš.. Na místo, kde bys nepředpokládal a ty to sám dobře víš, že by se něco zvláštního mohlo přihodit a zrovna tam narazíš na svůj osud, který tě zásadně ovlivní..
Ale samo o sobě se to zdá být směšné, že nás něco řídí a nikdo z nás si neuvědomujeme, že to tak vlastně je a navždy bude..
Vidíš tam naproti tu holku nebo kluka? Co když se za hodinu seznámíte a ovlivní tvůj život? Blbá to otázka? A co když se právě tak opravdu stane, půjdeš tam a zrovna na sebe narazíte pohledem…A teď si říkám… Co když si to právě tvůj osud opravdu přál?
To nikdo z nás nezjistíme, osud nás povede zkrátka tam, kam nás bude chtít mít ať už šťastné, smutné, živé nebo mrtvé.. Ale jedno je moc milé, že na ten osud tu nejsme zas až tak úplně sami :)

------------------------------------------------------------------------------

Jak krásné je spatřit světlo denního rána, otevřeš oči a hned zjistíš, že to jsi ty, kdo teď v tuto chvíli dýchá a žije.
Možná máš pocit, že necítíš nic, nepociťuješ to uvědomění, které uvnitř tebe převládá. Když teď tak přemýšlím a držím v ruce tužku, říkám si, jak sdělit ten správný pocit, který by vyjádřil tu správnou definici, kdy si člověk uvědomí, že není jen malinkým střípkem uprostřed tohoto všedního a uhnaného světa..ale že když má chuť a sílu uskutečnit něco, po čem touží hodně dlouho, tak se mu to může podařit..
Zkus někdy udělat to, co jsi vždy odkládal, i když není nikoho, kdo by s tebou tvou určitou představu mohl sdílet a tím ji i realizovat… Zajdi si třeba někam na louku, lehni si do trávy a zavři oči… Cítíš ten krásný pocit? Jakoby jsi byl nezávislý, nic tě netížilo… Na nic totiž nemyslíš a to je právě to kouzlo toho okamžiku…

------------------------------------------------------------------------------

Jak už jsem se zmiňovala, myšlenky nás ženou vždy tam, kam nás sami chtějí přivést, záleží jen jestli se touto cestou necháme spoutat, nebo jen na ni pomýšlíme.. A chtěli by jsme po ní jít..
Tomu pomůže jen správné odhodlání a rozvážnost a hlavně, hlas tam uvnitř v srdci, které nám samo napoví jestli uvažujeme správně nebo ne… Ale samozřejmě, většina z nás těmto schopnostem podléhají a hledají správnou odpověď ve svém nejbližším okolí, nebo se jednoduše odhodlají riskovat..Ale musím dodat že i risk není špatná vlastnost. Je to rozhodnutí, kdy jednáme teď v tuto chvíli a rozmýšlíme tak, jak nám to vlastní podvědomí říká a o tom to je…

------------------------------------------------------------------------------

Přichází znenadání, ve chvíli, kdy bys to nejméně čekal, chladný to pocit, chladná to vlastnost, chladný to dotek uvnitř tvého srdce… Ano, taková dokáže úzkost být....
Jestliže se ti stane, že se jednou dostaneš do hlubokého stavu, kdy nevíš kam už dál, nedívej se na poslední možnost, kterou bys řešil své trápení, neboť ta způsobuje ztrátu tvé mysli...
Smutek můžeš zmírnit bud´ příjemnými vzpomínkami, konverzací, nebo slzami… Jsou to tři možnosti... V žádném případě ale nezůstávej sám, izolovaný...
Neboť stav izolace nás nutí dělat věci bez uvážení, máme pocit, že už nám je okolní svět cizí, nerozumíme mu a ostatní hodnoty nás nezajímají, zdají se nám již zbytečné...
Tyto stavy jsou převážně způsobeny daným pohledem na svět i když rozum ti na druhou stranu určité názory vyvrací a říká ti jejich správný význam…

Ať už jsi tedy depresi přivodíš sám nebo ne, je už jen na tobě, jestli s tím budeš chtít něco dělat… Proto je pravdou, že své myšlení ovlivnit dokážeš, je to věc podvědomí, ale vnitřní rozum, ten, který nás od malička řídí, v nás zůstává stejný…

------------------------------------------------------------------------------

Je to převážně myšlenka, které věříme a doufáme v ní... Ať už je blízká nebo vzdálená, vždy se najde člověk, který se ji snaží přivolat.
Jestli nosíš často s sebou nějakou věc, ve které vidíš někoho nebo něco, co je ti blízké, zkus občas tento předmět pevně uchopit, zavřít oči a vyslovit v duchu tvá přání a myšlenky, kterým věříš...
Zdá se to být až naivní představa, ale věř, že i v takových maličkostech se skrývá kouzlo..
Jestli se ti vyskytne situace, kdy nevíš jak ji řešit, zkus si v tu chvíli vzpomenout na někoho blízkého, koho jsi měl tak rád... I na toho, kdo už mezi námi není, zkus si jej něčím připomenout, ať už fotografií, nebo předmětem, který tak rád nosil a byl pro něj něčím, co ho vnitřně uspokojovalo…
Uvidíš, že tvá přání budou dřív či později vyslyšena, musíš jim ale věřit, neboť jen víra upevňuje naši mysl a přináší nám naději a uspokojení....

------------------------------------------------------------------------------

Co je to vlastně láska? Zdá se, že je to stupidní otázka, ale bohužel někteří si tento pojem těžko dokážeme představit. Bud´to, že jsme takový pocit ještě nezažili, nebo jsme se mylně domnívali, že ty krásné chvilky, které jsme se svým protějškem společně prožívaly, jsme považovali za lásku…
Kolik vztahů už na tomto ztroskotalo a převážně chyba byla na obou stranách... V těchto ohledech musí převažovat upřímnost, jinak zakládat něco, co je jakoby láskou a k tomu neupřímnou, nemá smysl.
Lásku nepřivoláš, ani ji nevynutíš, bud´tam je nebo není a je jen na tobě, jestli se s tím smíříš, nebo ne…
Hodně podobný pocit lásce je i vnitřní pocit sympatie. Mnozí z nás se domníváme, že se jedná o lásku, neboť´ten pocit je pěkný a stejně procítěný hned od začátku... Postupem času se ale může objevit situace, že o ten pocit přijdeme a bereme ho jako samozřejmost… V tu chvíli se může stát, že je nám jedno jestli někoho máme, nebo ne…
Tak jako láska, tak i krása je pomíjivá, zalíbíš se někomu rychle, pokud jsi teda hezký, ale cesta k poznání tvého protějšku bývá trnitá a těžko se dá rychle nahlédnout do duše, která je někdy zcela nedostupná...

Život je jako hodinová ručička, hodina uběhne jako vteřina, naše myšlenky se nám často honí hlavou, přemýšlíme nad nimi a snažíme se je uskutečnit, takže někdy ta hodina na ně nestačí..., všichni dobře víme, že někdy opravdu nestačí ani neskutečně času...

Vzpomínám si, když jsem byla mladší, stávala sem u okna a pozorovala co se děje venku, někdy sem tam vydržela stát i několik hodin… Za tu dobu se událo hodně věcí, pozorování sem vnímala jako všeobecný sled něčeho, co bych měla uchovávat v paměti...
I když to byly třeba obyčejné všední události, přesto sem si je pamatovala a na některé vzpomínám dodnes...
Proto nechápu, když někdo tvrdí, že už si něco nepamatuje, byt´to byla třeba událost, která tohoto člověka ovlivnila…
Když se na chvíli zastavíš a zamyslíš se nad sebou, utkví ti v paměti řada věcí, které bys chtěl napravit, nebo je vrátit zpátky... Čas nezměníš, je neúprosný, dělá s námi hodně, mění naše myšlení, i když v duši zůstáváme stejní..., já věř vzpomínám i na chvíle s někým blízkým....

Pamatuj, že všeho, čeho chceš dosáhnout, je otázkou času. I to přátelství, na kterém zakládáš své naděje, není hned a někdy se k němu nedostaneš ani za několik měsíců své snahy..., Dnes mám slzy v očích a vzpomínám nato jak to vše mohlo být, kdyby zůstala v Ostravě, ale jdeme dál...

Je to tím, že naše podvědomí je postaveno na bázi přijímaní těch lidí, které přijmout chceme a může ten člověk být třeba sebevíc pěkný a hodný, bohužel stává se, že to nejde a zkrátka jej přijmout nemůžeme, i když nás to mrzí.... Stejně překvapivý je i opak, nikdy bych nepředpokládala, že jednou potkám člověka, který mi podle vzhledu neimponuje a i přesto ho přijmu a začnu si ho vážit a mít ho ráda...
Přátelství je tedy především věcí sympatie a času, dá ti pocit vnitřního uspokojení, byt´ se třeba tak často s přáteli nesetkáváš, přesto to v sobě něco má... Necítíš se tolik sám, i když třeba sám jsi pořád... V myšlenkách jsem a vždy budu s tebou napořád..

Stejně jako přátelství, je na tom i vztah. Začne nečekaně a věříš, že bude trvat celý život, ale neuvědomíš si už to, co slovo celý život znamená, protože se představit nedá. Jsou to miliony hodin a x událostí...slzy, smutek, radost, štěstí a víra... Víra v dobrý zítřek.
Stejně je to všechno ale opět věcí času, i když se říká, že svůj osud máme pevně ve svých rukou...
Ted´můžu za sebe říct, že to tak zcela pravda není, ale optimismus hraje také důležitou roli, no a ten mi zatím chybí..


Ja poznala ve svém životě opravdu spoustu lidí, ale když poznáte někoho kdo ve vašem srdci tluče a ne a néééé přestat myslet na své přátelé, kteří byli, je a vždy budou s rodinou na prvním místě.Tak jak kdyby měl víc než dost.Nikdo Ti mě nenahradí, žádné zlato, žádné peníze, žádný člověk. Nebo oba máme svou pravdu a víru v jeden druhého.Nech by se stalo cokoliv veř, že vždy víš kde mě hledat. Když já nebo ty padneme na to samé dno věřím tomu, že jak jeden, tak druhý přijdeme a dokážeme tomu druhému podat pomocnou ruku a říct si! Když mě celý svět opustil, tak Ty si přišel jak opravdový přítel.

Je jenom chcu vzkázat vše ostatním!!!
Nedělejte mezi lidmi rozdíly, nech je člověk jaký koli, věřte, že vždy má srdce a né kámen. I když se to zdá , že někdy člověk dokáže mít kámen ze srdce, ale vždy přijde tá chvíle, když ten kámen něco dokáže roztříštit.