Zůstat či odejít?

Zůstat či odejít?

Anotace: na úvod mohu říci, že každý má právo mít špatný den a špatnou náladu. Fajn mějte si klidně svůj den blbec, ale prosím vás, nekažte den a náladu ostatním. Děkuji.

Na úvod mohu říci, že každý má právo mít špatný den a špatnou náladu.
Fajn mějte si klidně svůj den blbec, ale prosím vás, nekažte den a náladu ostatním. Děkuji.

V mém světě existují uvítací fráze, které opravdu nesnáším. „Můžeš se pustit do vaření.“, „Kde lítáš?“ „No nazdar.“
Můj Přítel mě dokáže dostat do vytáček, jen co odemknu dveře od bytu. Ani si nezuju boty a už bych měla vařit, podávat hlášení (když se nepodívá na sms, kterou jsem posílala), nebo raději se otočit a jít zase pryč. Za ta léta jsem zjistila, že, co se týče Přítele, chovám se strašně vztahovačně. Je naštvaný, nemluví – co jsem provedla? O ničem nevím. Už se neptám, co se děje, kdo ho naštval nebo jestli jsem něco udělala já. Stejně mi to nikdy neřekl. Vzdala jsem to.
Ale nejvíc mě vytáčí, když se tváří, že ho moje přítomnost vyloženě obtěžuje.
Znáte ten pocit, že mu vadí snad i to, že dýcháte.

Dobře, dobře, za všechno můžu já. Ne, myslím to skutečně vážně. Zavinila jsem si to sama, tak se nemůžu divit. A přesto se divím. A čím to sakra je?
Několik let jsem chodila okolo Něj, jako okolo modly. Byl pro mě vším. Bezmezně jsem ho milovala i přes jeho chyby, které jsem si uvědomovala. Změnit introverta nejde, věřte mi. Třeba se rozmluví – to se mi trochu povedlo, ale člověk pak slyší věci, které vlastně slyšet nechce.
A jak jsem to tehdy všechno zkazila? No jednoduše, upnula jsem se na něj, odstřihla od sebe pár přátel. Jeho koníčky byly mé koníčky. Jeho oblíbené jídlo se stalo i mým, totéž se stalo i s seriály a filmy a mohla bych pokračovat dále, ale myslím, že víte kam mířím. Ztratila jsem sama sebe.

Než budu pokračovat dále, trochu se vám představím. Jsem zdravá, šestadvacetiletá brunetka, sportovní postavy, široké boky, malé bříško, začínající celulitida na stehnech, jsem spíše pohledná než krásná a škaredá určitě ne. Jsem milá, hodná, pomáhám kde můžu, usměvavá a optimistická realistka. Ve všem vidím to dobré (až na dny jako jsou tyto). Občas bývám vztahovačná a jsem vážně hodně upovídaná (překvapení, že?). Ráda čtu, napsala jsem knihu (kterou zatím nikdo nevydal, ale lidem se líbí), píšu povídky – tedy psávala jsem. A nyní se ze mě stává kosmetická poradkyně jedné americké společnosti. A abych nezapomněla, připravuji se na půlmaraton. Za necelý měsíc je to tady. Nikdy jsem tak dlouhou vzdálenost neuběhla, ale dávám si vysoké cíle a věřím, že to zvládnu. (Proč se vám představuji, vysvětlím níže.)

Někdy loni v únoru jsem zažila menší vztahovou krizi. Ono to vlastně nebylo jen v únoru, myslím, že celý loňský rok stál úplně za starou bačkoru, ale budiž, nejhorší byl ten začátek roku. Po té mě rozčilovala spousta věcí. Dokonce i to, že Přítel si našel koníček a automaticky předpokládal, že jej budu sdílet s ním. Ano, astronomie je super, vidět z terasy prstence Saturnu, je něco naprosto úžasného, ale je to především jeho koníček, já jsem jen nosič, řidič, psychická podpora a provianťák. A co jsem měla já? Jen čtení. Už více jak dva roky jsem nenapsala žádnou povídku nic. Za poslední roky jsem vlastně neudělala vůbec nic, na co bych mohla být hrdá.
Když se přihlásil na astronomické pozorovatelské setkání (dvě a dva víkendy po sobě), nebyla jsem proti. Říkala jsem si – hrad. Romantika pod hvězdami – jo! Rada pro ostatní, žádné naděje si nedělejte. Romantika to teda vůbec nebyla. Ale když jsme odjížděli, se On zachoval úžasně, když se mi rozbilo auto, zaplatil opravu a vzal si dovolenou navíc (jeden den, stejně by se domů beze mě asi nedostal). Takže zase se to všechno zlepšilo a pak to nějaký čas bylo fajn. Opět jsem „nasadila“ optimistické brýle a bylo mi dobře.
Jenže někdy v tu dobu jsem si uvědomila, že to není můj život, ale jeho a já jsem na vedlejší koleji, jsem jenom ten komparz.

Tak jsem se naštvala, našla si internetový kurz tvůrčího psaní a (fanfáry prosím) napsala jsem knihu (aby po mě něco zůstalo, abych měla pocit, že dělám něco užitečného). Od dubna do listopadu jsem psala, od prosince do konce ledna opravovala a od února do června se to snažila vydat. Nevydala, žádnému nakladatelství se to nehodí do edičního plánu. A tak jsem teď rezignovala. A víte co? Jediné, co Přítele zajímalo, bylo to, aby to nebylo o něm. Jinak vlastně neví o čem to je, vůbec ho to nezajímalo. Byl to přeci můj koníček, ne jeho.
Od června jsem chodila do fitka (zbývá mi posledních 14 dní a pak hurá svoboda od cvičení), že bych zhubla, to se říct nedá. Trochu jsem zpevnila svaly a zlepšila fyzičku, ale nic víc. Možná trochu získala sebevědomí, ale to už je také pryč. A jediné, co jsem doma slýchala, bylo: „Vůbec si nezhubla, co to rosolovité břicho.“; „Seš samej tuk, to ti nevadí?“; „Seš furt ve fitku a není to vidět a doma nic neděláš.“ Mám se vůbec zmiňovat, že mi dal na fitko vlastně příspěvek?

Letošní rok začal asi stejně jako ten loňský, rozbité auto, vztahová krize, hádky o penězích. Vážně jsem přemýšlela, že bych od Něj odešla, že mi to za to nestojí. Ale, to bych nebyla já. Já z boje neutíkám, neumím to. Škoda. Vydržela jsem, vše se zlepšilo a všechno bylo fajn. Už už jsem párkrát očekávala nabídku k sňatku (po tolika letech co jsme spolu, by to byl logický krok), ale furt nic. Tak jsem se odhodlala a po několika týdnech strávených v oblacích jsem požádala o ruku já jeho.
Zkuste hádat, jak to asi dopadlo? Odmítl mě a i přesto jsem neodešla. Omluvil se, vysvětlil, že tak se to nedělá, že se ho to straně dotklo atd. Já neodešla, opět, ale už jsem měla vykročenou nohu ze dveří. O tři týdny později mě pozval na víno, požádal o ruku a já přijala naprosto nádherný prstýnek.
Jsem zasnoubená – jupí! Mé rodině jsme to řekli hned týden na to, Jeho rodině jsme to neřekli doteď. Už to budou tři měsíce. Byly tam nějaké problémy, chápala jsem, ale teď myslím, že je to jiné. On jim to nechce říct, protože, co kdyby… myslím, že se za to stydí. Že si mě nechce vzít a přemýšlí, jak se z toho ještě vykroutit.
Druhý den, co jsem ho požádala o ruku, jsme měli debatu. Tam jsme se dohodli, že se tedy vezmeme do konce roku. A jaká je realita? Někdy příští duben nebo květen. Prý na co chci spěchat? Aha.
O svatbě nechce mluvit, o termínu svatby taky ne. A já si připadám jako nejnešťastnější osoba na světě. Mám pocit, že si mě nechce vzít. Od té doby, co mi ten prsten dal,( a že je vážně krásný), to jde nějak z kopce. Není to ono. Mám pocit, že se sobě vzdalujeme a nevím, čím to je.
Poslední rok se u nás řeší jen, co bude k večeři – co uvaříme zítra k obědu (každý den vyvářím oběd na další den, protože u mě a u něj v práci vaří vážně hrozně. A vaření mě nebaví). Pořídil si koloběžku, pak druhou, abych mohla jezdit s ním. Baví mě to, ale nestačím mu. Nejsem tak rychlá. A to ho nebaví, furt na mě čekat, že ho zdržuju.
Mám pocit, že jsem jen páté kolo u vozu. Ve filmu, ve kterém bych měla hrát hlavní roli, jsem jen komparz (převeďte si to do života). Navrhnuté aktivity ignoruje. Mé zájmové podnikatelské záměry v kosmetickém poradenství haní. Je mu jedno, že mě to baví, že mi svět přijde veselejší a mé skutečné zaměstnání je tím snesitelnější. Prý do toho cpu zatím jen peníze a čas a nic z toho nemám. Jasně, člověk je úspěšný vždy hned první den, kdy na něco sáhne.

Jsem smutná a nešťastná. Já Ho pochválím, když se mu něco povede. Řeknu Mu, že mu to sluší, když se hezky obleče. Pochválím mu sportovní výkony. Naopak to není a trápí mě to.
On je manuálně zručný, na co sáhne, to se ve zlato promění. Sportovně nadaný, na koloběžce jezdí rychleji než já na kole. Má úžasný všeobecný přehled a je chytrý a velmi vzdělaný ve spoustě oblastí.
A já? Já jsem milá.
To je vše, co mi vždy řekl, když jsem se ptala, co se mu na mě líbí. Nebo čeho si na mě váží.
Není toho moc, že?
Sama sebe považuju za přirozeně inteligentní, vtipnou a charismatickou osobu, ale na tom nesejde, protože to si myslím jen já. No a hlavně jsem upovídaná, furt melu a pant nezavřu.

Příští týden chci požádat kamarádku, aby mi šla na svatbě za svědka. Nebydlí ani ve stejném kraji, ale to mi nevadí, je mi moc blízká. Jedu za ní na víkend a moc se těším. Ale trápí mě, že vlastně ani nevím, jestli se vůbec vdávat chci. Vážně to jde mezi námi od deseti k pěti, skoro se mnou nemluví. Už dlouho mě za nic nepochválil ani, jak krásně vypadám, když jsem si dala fakt hodně záležet. Co dělám mu je jedno, jen když jsem doma (a to mě třeba celý den ignoruje). Hlavně že je uvařeno, uklizeno. Ani intimně už to není, to co bývalo. V poslední době mě kritizuje za všechno, co dělám, jak dělám nebo případně nedělám.

Je mi z toho vážně na nic. Mám pocit, že se o všechno musím doprošovat. O pozornost, objetí o hloupý polibek. Já chci mít děti, vždy jsem věděla, že je chci mít s ním. Ale on je nechce. Ne teď a kdo ví, jestli vůbec někdy, i když tvrdí, že ano. Ale teď nevím.
I když mi s ním převážně je dobře, dny jako jsou tyto, nebo spíše týdny, mě mučí a nevidím žádné východisko.
Jsem snad ta nejopuštěnější snoubenka na světě. Copak se to nikdy nezlepší?!
Autor Inies, 20.08.2014
Přečteno 289x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Ahoj Ini. Myslím si, že tvůj přítel není jen introvert ale i velikej egoista, sobec. Vůbec z tvého textu necítím, že byste oba byli harmonickej pár. On nemá pražádnej smysl pro humor, neříká ti moc často slova, po kterých ženské touží a chybí jim to (sám to vidím na pracovišti, a musí si to kompenzovat jinde). Já jsem po pravdě taky introvert. Včera jsem jel rychlíkem a viděl pohlednou mladou lehce ukecanou brunetu a bavila se s kamarádem na podobné téma (možná jsi to byla ty), hezký velký očišťata, štíhlá postava, dlouhé vlasy.
Měla bys mu, o věcech a slovech, které ti chybí, říct anebo si najít někoho, kdo ti umí naslouchat a opravdu mu na tobě záleží. Já mám rád, když jsou ženy nezávislé a jdou za svým cílem. A jestli máš román okorekturovanej, zkus ho vidat na vlastní náklad (pokud na to máš dostatečné finance) v nakl. Nová forma. Nebo někde jinde. Musíš hledat a nenechávej své myšlenky v šuplíku.

Rád bych tě někdy opět slyšel, už jsme se dlouho neviděli a navzájem nečetli.

Pořád ještě bydlíš v Jihlavě?

07.06.2015 14:15:22 | jehlaspichlasreagovat

Je to skutečnost. Vždy byla. Právě ze už okolo něj neskacu, už asi dva roky. Jsem samostatnější, občas i sebevědomější. A místo toho, aby si mě vážil, spíše me furt kritizuje. Bohužel mám pevné nervy, uvidíme, jak dlouho mi vydrží... Ale rozmyslim to, díky..

20.08.2014 12:43:43 | Iniesreagovat

Pokud je to opravdu podle skutečnosti (je to v úvahách, proto předpokládám, že ano) tak sbal kufry, dokud jsi ještě mladá. I kdybys ho dokopala k svatbě, lepší to nebude, spíš horší. Třeba by ještě stálo za pokus kolem něj tak neposkakovat, fráze, které nesnášíš, ignorovat a podobně. A hlavně se ho neptej, co se mu na tobě líbí, to jde na nervy.

20.08.2014 12:17:11 | pedvoreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter