Němá tvář

    … mého psa mě nutí zamyslet se nad tím, proč my, lidé, máme ten dar namluvit spoustu prázdných slov a hloupých myšlenek, když dorozumívání se pouhým pohledem, dotekem, objetím, fackou je rychlé, jasné a daleko přesnější. Naše ústa, která jsou v dnešní době spíše bohužel než bohudík obdarována rty, mají nadání vyřknout urážky, jež tak mnohdy ani nemyslí, stupidní narážky v opojení žárlivosti nebo jako plody závisti či nenávisti. Bezesporu nejlepší, co naše rty mohou dokázat je polibek. A proto, pokud máte někoho opravdu rádi - člověka, jenž bydlí ve vašem srdci a každý večer si ustýlá na měkkých nebesích z vašich vzpomínek, tužeb a přání - nečekejte, až vaše rty dostanou příležitost plivat jedy a budete zraňovat milovanou osobu, potažmo sebe. Zkuste to ticho vyplnit projevy něhy, porozumění a vášně. Nikdy nevíte, kdy máte tu možnost naposledy. Ne nadarmo se říká, že dva lidé, kteří by spolu rádi vystavěli základy pro hezkou budoucnost, musejí si být navzájem nejlepšími přáteli – vedle milenců. Poskytnout jeden druhému bezpečnou náruč, moře trpělivosti, oceán pochopení a vesmír plný lásky. Nejsme sice němí, ale každá bytost tohoto světa svým způsobem promlouvá. I my to nejlepší z nás řekneme většinou tělem, posunky, očima nebo rty. Mysleme raději tisíckrát, než se něco rozhodneme “pokonit“, a ještě lépe slova záště raději polkněme a dejme mu/jí pusu. Za všechny ty momenty, kdy jsme mohli, chtěli, ale neudělali to.

    P.S. Možno doplnit o jedno dlouhé vřelé objetí – iniciativě se meze nekladou :)