s neuhasitelnou žízní...

po dešti v posledním krvavém návalu soumraku
se mi někdy míhají před očima prchavé záblesky
jak se toulám a poznávám svět
občas potkávám někoho
kdo umí láskyplně a věrně vyprávět
co vidí a cítí
takže většinu míst které mi vylíčí
někdy navštívím
a jiná nejspíš nikdy nespatřím
ale žijí ve mně
hřejivá a živoucí
právě taková
jak byla stvořena při povídání

nemohu říci že jsem vyrovnaný
mívám návaly melancholie
pak zase záchvaty bujarosti a inspirace
jako by ve mně seděli Dante a Shakespeare
ovšem možná je to lepší
protože využívám energii lépe
než jen na udržení rovnováhy

můžu se třeba zastavit
u nehtu na noze
a můžu se z toho zjančit
přijít na to proč roste
jak je to nevypočitatelné
napsané jiným inkoustem
příčina neznamená nic
všechno je jev
co vytváří pohyb
a všechno se to možná děje
díky lásce nebo žalu nebo narození

na počátku prý byl slovo
ale ať bylo čímkoliv běželo
předstihlo čas i prostor
přestálo anděly
vyhodilo ze sedla Tamtoho
a odpojilo vesmír

kterékoliv slovo
obsahuje všechna slova
pro toho kdo ví
že neexistuje počátek ani konec
ale jen jejich vyjádření

kdokoli v důsledku příliš velké lásky
/která je mimochodem nesmyslná/
zemře na své utrpení
přijde na svět znova
ale ne aby poznal lásku či nenávist
ale aby se radoval

co by se asi stalo
kdyby Ježíše sundali z kříže před smrtí?

nejspíš by se vrhnul na kávu a sušenky…