Sto a jeden Pokémon

Anotace: Bez bázně a hany, je to průser na všechny strany.

Když mi bylo 10 let, frčela jsem na tom nejen já, ale všichni vrstevníci. Každé nedělní ráno jsme byli přikovaní u telky a fandili Ashovi v soubojích s podlými Rakeťáky. Samozřejmě všichni jsme sbírali kartičky s Pokémony. Díkybohu, že ta moje sbírka skončila v propadlišti dějin. Určitě jsou ještě tací, kteří ji stále tajně schovávají vzadu v knihovně. Pokud ještě nějací takoví, kteří knihovnu mají, existují. Ale všechno je možné. I to, že se dneska svéprávní lidé honí za Pokémony v reálném světě a reálný svět přitom nevnímají.
Druhé setkání třetího druhu mi po 15ti letech zprostředkoval vtip:
Dříve: „Neseď pořád u těch Pokémonů a jdi taky ven!“
Nyní: „Nelov pořád ty Pokémony a pojď taky domů.“
Nepochopený vtip, odkazující na jednu etapu dětství, mě zaujal. Samozřejmě u nás ta hra tehdy ještě nebyla vydaná, nicméně, to té části národa, která věděla, o co jde, nebránilo v tom, aby na toto téma vtipkovali ještě před vypuknutím šílenství. Jak jinak, vždyť jsme Češi.
A najednou se všude objevovali Pokémoni. Na každém internetovém portálu, na fejsbuku, v televizi, v novinách, přátelé o tom mluvili… tehdy ještě mluvili, nyní se jejich slovní zásoba snížila na: „Ty hajzle! Zalez do toho pokébalu.“ Prostě se tomu nedá uniknout. Dokonce se mi o tom začalo i zdát. Proč? Protože podprahová reklama? Protože vývojáři z Niantic, japonská ekonomika a majitel firmy vyrábějící powerbanky se ožrali u saké a chtěli si trochu přilepšit? Pravděpodobně proto. Nic jiného nevysvětluje tu masivní reklamu, kterou hra získala.
Svůj názor jsem měla hned - jde o další debilní hru, která je o to více debilnější, že se schovává za část zdravého životního stylu, kterému se říká pohyb. Hurá sláva – konečně notoričtí hráči nemusí dřepět doma, hahaha, projdu se k nejbližšímu pokéstopu a zhubnu deset kilo. Počkat…pokéstop je hned vedle mekáče a tam mají wifinu, jupí! Sednu si tam nad čízem a počkám, až se mi v hranolkách objeví nějaký pokémon. Ty vole ne, přece s tím mobilem mám chodit venku… říkali. Dobře sjedu si tramvají do parku, tam je lavička hned naproti dvěma pokéstopům. Jó a navíc tam teče řeka, to by se tam mohl objevit i nějakej vodní pokémon. No, a když se neobjeví vodní, tak počkám do večera, to se objeví ti noční. A pokud nic, tak zapálím park, to musí zabrat a přilákat ty ohnivý.Asi nějak takhle.
Obrázek prvního člověka, který ulovil všechny pokémony. Co s ním teď bude? Uvidím ho v muzeu? Bude rozdávat autogramy? Dá výpověď v továrně na ponožky a začne psát knížku Sto a jeden Pokémon?
Dobrá. Říká se, že by jeden neměl soudit, aniž by zažil. Proto jsem se rozhodla to vyzkoušet sama a potají. Proč potají? Protože můj přítel je toho názoru, že chce v životě dokázat víc, než jen přivést virtuální housenku do třetího vývojového stádia a zaútočit sní na žlutého medvěda, který se ji snaží zhypnotizovat.
Popravdě mě to v první fázi zaujalo, pokéstop hned za rohem, pokémoni na každém kroku, když došly pokébaly - šup pro další. Něco zdarma a jen si proto dojít. Úžasný stimul. Hele pokémon, jů vajíčko, jé mě se z něj vylíhnul tak mocnej pokémon, vždyť těch pět kilometrů nachodím v práci, ani nemusím podnikat pokétúry. Stačí mít při sobě náhradní baterku nebo powerbanku. Týý jo a čím jsem byla silnější, tím silnější pokémony jsem získávala. Super! Domů z práce jedu autobusem hned kolem tří pokéstopů! Páni, před vchodem do domu na mě čekala velká kofeinová koule, která šla chytit až na potřetí… cože, on má jen 50 CP?
Po dvou dnech, kdy jsem z dvě stě padesáti pokémonů měla ulovených padesát, z toho dva na hranici třetího vývojového levelu, kdy jsem nachodila dvacet kilometrů, aniž bych musela podnikat nějaké túry, jsem si dala pár facek, abych se probrala zpátky do roku 2016.
Co mi to dalo? V první řadě dva dny, které bych strávila lépe prohlížením sbírky telegrafních sloupů 20. století. Jenže tomu lákadlu, že na každém kroku je nějaká potvora, kterou můžu chytit a vylepšit si tak skóre, se velmi těžko odolává. V druhé a neposlední řadě tři vytřískané baterky za den, dále milión a půl mobilních dat v luftu, tři ukopnuté palce, dvě stě deset pokébalů, dva sražení kolemjdoucí, bolest za krkem a dva dny mého života, o kterých nevím, že proběhly. Není jich škoda?
Což o to, palec bolet přestane a pokébalů můžu mít kolik chci, když budu chodit kolem pamětihodností na náměstí v pětiminutových intervalech, ale dva dny mého života si nikde nevezmu. Pozitiva hry? Pohyb? Dobře, představa, že půjdu deset kilometrů někudy, kde budu mít GPS signál, jen proto, aby se mi vylíhlo vajíčko a přitom budu čumět do telefonu a místo světa kolem sebe vnímat imaginární postavy… proč? Raději si adoptuju afrického sirotka za kilo měsíčně. On se z toho obleče a nají, zaplatí školné a já, vzhledem k vzdálenosti, můžu předstírat, že mu pomáhám dosáhnout třetího vývojového levelu. A při troše snahy si můžu nalhat, že je imaginární také. Ale tohle má smysl. Jednu nepopiratelnou pravdu hře musím nechat. Zjistila jsem, kolik je vlastně všude soch, skulptur, fontán a maleb, že jsem se tomu sama divila. No jo, ale stačilo by vytáhnout hlavu z prdele a nepotřebovala bych k tomu tady tu věc. No a to je tak jediné pozitivní.
Proč hrajeme hry? Abychom se zabavili, jenže – ruku na srdce, kdy jste se s Pokémony naposledy smáli, až jste se za břicho popadali? Abychom si zkrátili dlouhou chvíli? Bohužel tahle hra nám zkrátí život, aniž bychom se vlastně stačili nudit. Je tohle vážně to co chceme? Prožít den za dnem s nosem zabořeným v telefonu, s naprostou ignorací života kolem nás? Utápěním svého cenného času tím, že pochytám všechny ty obludy a pak skončím u psychiatra se syndromem vyhoření, protože už nemám co chytat?
Vývojářům se povedlo strhnout velkou část lidské populace k této hře, ale oni to mají dobře spočítané, ví, že tohle je jen začátek, že musí nabídnout něco víc, něco dalšího, aby si udrželi své příznivce a tok peněz, které jim tak plynou do kapes. Co bude další? Harry Potter GO? Hledá se Nemo GO? Islamista GO? A brzy to skončí tak, že virtuální hra propojená s reálným světem nebude o tom, že si pozveme virtuální postavičky do svého obýváku a na svoji zahradu, ale o tom, že se tam přeneseme my. Přece jen, Pokémon GO je dost nebezpečný, můžeme zakopávat, můžeme podcenit své fyzické síly a hlavně chodíme s tím zatraceným mobilem a svůj život nežijeme. Tak proč si vlastně nepřipojit k hlavě nějaká čidla a nenechat své tělo bezvládně ležet na gauči a přitom virtuálně pobíhat s manga postavičkami? Vždyť to dává logiku. Teď lidstvu díky PC hrám chybí pohyb, ejhle tu máte hru, která vás donutí chodit. Že se vám vybíjí baterky a nevnímáte svět kolem? Fajn půjčte nám své tělo a zažijete neopakovatelný zážitek! Přistupujte blíže, velevážené publikum, kolo už se roztáčí! Kolo už se točí!

Tak hodně štěstí, lidstvo.

Já si jdu přečíst nějakou fajn knížku, pak půjdu se svým dítětem na hřiště a na procházku, ukážu mu živé ryby v řece, veverky na stromech, naučím ho rozeznat oves od pšenice a večer si zajdu na jedno s přáteli, kteří stejně jako já, svůj život žijí. Přijďte se nám pochlubit, na jakém levelu máte svého Pikaču.