Zamilovaná do představ

Proč se ti to vždycky stane? Proč máš tenhle zlozvyk? Vždycky se do někoho zamiluješ... A nebrání ti ani fakt, že už někoho máš! Někoho, koho si chceš nechat... Navždycky.

Ale ona ta nová zamilovanost stejně brzo vyprchá. A pak potkáš někoho dalšího. Bude to jen chvilka. Třeba vedle sebe jen úplně náhodou budete sedět u přijímaček. Nebo si sedneš na úplně poslední místečko u stolu, a jako na potvoru tam zrovna bude sedět Ona. Nebo si k tobě přisedne v noci na deku další z mnoha, a najednou ti dojde, že je to On.

Máš pokaždý trému, ten Někdo se ti zvláštnim způsobem líbí. Moc. A nevíš proč. A pak, po hodině nebo dvou, se prostě rozloučíte. Už se nikdy nepotkáte.

Ale ty ho nemůžeš dostat z hlavy. Nebo ji. Myslíš na tu osobu čím dál víc, v noci se ti o ní zdá. Ty víš, že je to špatně...

Její obraz postupem času začíná blednout a ty už si ani nevzpomínáš, jaký byl ten úsměv, co tě tak okouzlil, nebo ty oči, které tě tak uhranuly.

Vždycky je to stejné. Nemůžeš si pomoct a tak sedneš k počítači a začneš hledat. Usilovně. Vzpomeneš si na každý detail, slovo, jméno, místo... Cokoli, co padlo v rozhovoru. A hledáš. Neúnavně.

Obvykle je najdeš. A dojde ti, že ses zamilovala do představy. Vždycky si svůj objekt touhy tak idealizuješ... Máš vlastně úžasnou fantazii. A čím víc zapomínáš, tím víc je představa dokonalá. A pak to zklamání, když konečně najdeš, co jsi hledala... A tak tvoje zamilovanost končí, ty jsi v klidu, zapomeneš, žiješ si hezky dál.

Jenomže co když ho nemůžeš najít? Protože se ten někdo nekamarádí se sociálníma sítěma... Co když jsi našla jen jednu mizernou fotku, která je ještě navíc pořízená z hodně velký dálky? Jak si máš sakra nechat vyvrátit ty svoje krásný zidealizovaný představy a bejt zas konečně v klidu? Namísto toho se ti vtírá do snů čím dál víc... Je to k vzteku...