Postižení

Postižení

Anotace: úvaha o postižených lidech a jejich rodičích

Člověka s postižením většinou poznáte na první pohled, často už z jeho výrazu tváře lze vyčíst, že něco není v pořádku, ale nebývá to patrné pouze z tohoto. Jeho stavba těla a styl chůze také nezřídka napoví, že se jedná o jedince s handicapem. Při pokusu o konverzaci s takovým člověkem se pak mnohdy setkáváme s nestandardními projevy - špatná artikulace, přílišná chaotická hovornost, nebo naopak nemluvnost, netypické dotazy, opakování informací dokola, zvláštní humor atd.

Co si však o těchto lidech a jejich projevech myslí běžná většinová společnost, která s lidmi s postižením přijde do styku jen náhodně a spíše se jim vyhýbá? Většinou uslyšíme, že to tito lidé mají těžké, že to jsou chudáci a jak neměli štěstí, že se na ně osud neusmál a podobně.

Otázkou ovšem je, zda mají pravdu, protože pokud s lidmi, kteří mají postižení, začnete trávit víc času jako já, budete si všímat, že neprožívají více utrpení než my zdraví lidé. Naopak se vám bude dokonce zdát, že se často mají lépe, a podle mě tomu tak skutečně je, podle mě se tito lidé mají mnohdy lépe než my, jsou šťastnější, mají méně starostí, méně stresu, zodpovědnosti, povinností, okolí je nezatěžuje.

Dnešní společnost má pro ně připravená různá zařízení, kam mohou docházet a stýkat se se sobě podobnými, jsou to například různé školy, stacionáře, chráněné dílny atd. Zde jsou na takové lidi připraveni a je jim tu poskytována podpora.

Se svým postižením žijí od narození, neznají nic jiného, jsou na sebe zvyklí takoví, jací jsou a často svým myšlením ani nedokážou pojmout svoji znevýhodněnost ve vztahu například k práci nebo je nenapadne, že je nedobré být nesamostatný, a tedy na někom závislý. Umí žít přítomným okamžikem, mít radost z jednoduchých věcí a nehodnotí vzhled druhých, co má kdo za oblečení, věci a kde bydlí.

Jsou to tedy takoví chudáci, jak si často lidé myslí? Podle mě vůbec ne, myslím, že chudáci bývají spíše jejich rodiče. Asi žádný rodič si nepřeje, aby se mu narodilo dítě s postižením, každý si přeje zdravého potomka, který vyroste, vychodí školy, najde si práci, osamostatní se, založí vlastní rodinu, bude úspěšný. Nikdo asi nemá radost, když se dozví, že jeho dítě má tu nebo onu diagnózu. Rodiče pak musejí řešit to, co si vůbec nepřáli, jsou odkázání na poskytnutí nutné specifické podpory pro své dítě. Jistě je to pro ně velká zátěž po všech stránkách, především se ale musejí smířit s tím, že jejich sen o zdravém potomkovi se rozplynul, že až do konce svého života budou pečovateli pro své dítě. Třeba jim ale tento úděl někdy umožní najít pozitivní rozměry života, o kterých ostatní nic nevědí. Možná někteří dokážou najít ve své situaci přínos v tom, že jim jejich ratolest ukázuje, jak se upřímně radovat a nepotřebovat k tomu peníze, školy, majetek, kariéru. Možná se pak osvobodí.
Autor OndraK, 12.09.2019
Přečteno 62x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: danaska
ikonka Komentáře (6)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Jejda, to jsem popleta. Nevšimla jsem si, milá Isabelko, že ten komentík je od tebe. Ale máš pravdu - mentální retardace je mnohem horší - možná ani ne tak pro postiženého, spíše pro rodinu.

12.09.2019 20:07:30 | danaskareagovat

No právě, pro rodinu je to horor někdy. Znám takové případy ze svého okolí. Fyzické postižení člověka mentálně neomezuje, člověk může pořád studovat a pak sedět někde v kanclu a vést úspěšný život. Tady naproti žije holčička, která nemá vyvinuté ruce, má je zakrnělé, ale to bys neřekla, jak je šikovná a všechno zvládá. Prostě se s tím naučila žít.

12.09.2019 20:20:34 | Isabella Monvoisinreagovat

Ano, pokud mluvíme o mentální retardaci, je to vždy horší. Já jsem - pravda - od dětství jenom "šmajdalka", snad ducha bystrého a obdařena smyslem pro humor.Ale tvoje úvaha mě vůbec nenaštvala. Naopak ráda jsem si ji přečetla a beru ji jako zajímavý pohled. Měj se moc fajn a opět tě srdečně zdravím. Daniela

12.09.2019 19:57:03 | danaskareagovat

Milý Ondro, tak jsem si přečetla tvou úvahu o lidech s postižením. Jelikož mezi ně též patřím (v dětství jsem prodělala obrnu), mohu jen konstatovat, že to jaksi vidíš očima zdravého jedince. Je samozřejmé, že někteří lidé se se svou tělesnou, či zdrakovou vadou vyrovnávají hůře, právě tak jako jejich rodiče. Ale dnešní doba dává hodně možností žít stejně kvalitně jako vy "zdraví". Mohou studovat na zcela běžných středních i vysokých školách, jezdit městskou dopravou, navštěvovat bezbariérová kina a divadla. Není potřeba separovat je do ústavů, stacionářů, tak jako tomu bylo za mého mládí, kdy se invalidé před zdravou veřejností "schovávali". Teď je zase trochu módní - promiň mi to přirovnání -starat se o postižené. Jistě, že někteří to potřebují, ale já osobně si nemyslím, že nás lidé vnímají jako chudáky. No, já už jsem starší paní a berle, které k chůzi používám nikoho nepřekvapí. Od dětství jsem brala svůj osud s humorem a věřím, že i řada nevidomých, neslyšících, či tělesně postižených jej bere také tak. Ale za tvoji zajímavou úvahu děkuji, přečetla jsem si ji se zájmem. Zdravím z Prahy a posílám ST. Daniela

12.09.2019 12:17:28 | danaskareagovat

No jo Danasko, jenže Ty jsi čilého a bystrého ducha, takže jako bys postižená vůbec nebyla. :D Tady autor mluví spíše o mentálně postižených, kteří si skutečně neuvědomují, co se jim stalo. Třeba taková mentální retardace, nedejbože těžká...ale ostatní, kteří jsou "jen" tělesně postižení, si vše uvědomují a může je to i pěkně štvát.

12.09.2019 19:49:27 | Isabella Monvoisinreagovat

my starší už to máme jednodušší, protože nějak postižený je každý (jako např.já když mě pozvali po 5 letech hrát fotbal, aj aj to byla bída a ubohost) a tak my starší v hendikepu vidíme obvyklost a zajímá nás rovnou povaha, jaký kdo je člověk

12.09.2019 10:27:32 | Karel Koryntkareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter