Postižení

Anotace: úvaha o postižených lidech a jejich rodičích

Člověka s postižením většinou poznáte na první pohled, často už z jeho výrazu tváře lze vyčíst, že něco není v pořádku, ale nebývá to patrné pouze z tohoto. Jeho stavba těla a styl chůze také nezřídka napoví, že se jedná o jedince s handicapem. Při pokusu o konverzaci s takovým člověkem se pak mnohdy setkáváme s nestandardními projevy - špatná artikulace, přílišná chaotická hovornost, nebo naopak nemluvnost, netypické dotazy, opakování informací dokola, zvláštní humor atd.

Co si však o těchto lidech a jejich projevech myslí běžná většinová společnost, která s lidmi s postižením přijde do styku jen náhodně a spíše se jim vyhýbá? Většinou uslyšíme, že to tito lidé mají těžké, že to jsou chudáci a jak neměli štěstí, že se na ně osud neusmál a podobně.

Otázkou ovšem je, zda mají pravdu, protože pokud s lidmi, kteří mají postižení, začnete trávit víc času jako já, budete si všímat, že neprožívají více utrpení než my zdraví lidé. Naopak se vám bude dokonce zdát, že se často mají lépe, a podle mě tomu tak skutečně je, podle mě se tito lidé mají mnohdy lépe než my, jsou šťastnější, mají méně starostí, méně stresu, zodpovědnosti, povinností, okolí je nezatěžuje.

Dnešní společnost má pro ně připravená různá zařízení, kam mohou docházet a stýkat se se sobě podobnými, jsou to například různé školy, stacionáře, chráněné dílny atd. Zde jsou na takové lidi připraveni a je jim tu poskytována podpora.

Se svým postižením žijí od narození, neznají nic jiného, jsou na sebe zvyklí takoví, jací jsou a často svým myšlením ani nedokážou pojmout svoji znevýhodněnost ve vztahu například k práci nebo je nenapadne, že je nedobré být nesamostatný, a tedy na někom závislý. Umí žít přítomným okamžikem, mít radost z jednoduchých věcí a nehodnotí vzhled druhých, co má kdo za oblečení, věci a kde bydlí.

Jsou to tedy takoví chudáci, jak si často lidé myslí? Podle mě vůbec ne, myslím, že chudáci bývají spíše jejich rodiče. Asi žádný rodič si nepřeje, aby se mu narodilo dítě s postižením, každý si přeje zdravého potomka, který vyroste, vychodí školy, najde si práci, osamostatní se, založí vlastní rodinu, bude úspěšný. Nikdo asi nemá radost, když se dozví, že jeho dítě má tu nebo onu diagnózu. Rodiče pak musejí řešit to, co si vůbec nepřáli, jsou odkázání na poskytnutí nutné specifické podpory pro své dítě. Jistě je to pro ně velká zátěž po všech stránkách, především se ale musejí smířit s tím, že jejich sen o zdravém potomkovi se rozplynul, že až do konce svého života budou pečovateli pro své dítě. Třeba jim ale tento úděl někdy umožní najít pozitivní rozměry života, o kterých ostatní nic nevědí. Možná někteří dokážou najít ve své situaci přínos v tom, že jim jejich ratolest ukázuje, jak se upřímně radovat a nepotřebovat k tomu peníze, školy, majetek, kariéru. Možná se pak osvobodí.