Mladiství versus dospělí

Anotace: ... aneb proč je každý člověk jiný a přitom jsme všichni stejní?

Na světě nenajdete dvě identické osoby. I když se říká, že každý má svého dvojníka, nikdy nenajdete člověka, který se bude chovat přesně jako vy…

Jsme jen karikatury dnešní doby. Laciné napodobeniny našeho pravého Já. Kolikrát řekneme něco, čeho potom ve svém nitru litujeme. Mnohdy uděláme spoustu věcí jen proto, že se to sluší v tomto moderním čase. Tvrďme si donekonečna, že jsme sami sebou, ale není to zcela pravda. Jsme natolik ovlivněni světem, že ani sami sebou být nemůžeme. Přesto jsem ráda, že jsme každý jiný. Vzhledově i povahově. Ale proč je vlastně každý člověk jiný? Nikdy nemůžeme určit, jak začal první život na planetě Zemi a jak vlastně vznikl celý vesmír? Takže jak jsme mohli vzniknout my? Kdo je zakladatelem lidského chování? Mohla za to nějaká bakterie před miliardou let? Proč jsme dnes takoví, jací jsme? A jací vůbec jsme? Můžeme se jen dohadovat. Prý za to může DNA. Ale kde se vzalo i to?

Vezměme si třeba velký protiklad. Mladistvé a dospělé. Jsme stejný živočišný druh a přesto se tak nesnášíme, nebo jak bych naši většinu vztahů nazvala. Možná spíš nesnášíme navzájem jen své názory, které máme rozdílné. Co vyvolává nekončící hádky mezi potomky a rodiči? Puberťáci mají neustálou tendenci hrát si na dospělé. Připadá vám však kouření, pití alkoholu a fetování jako vlastnosti, které by se měly ukazovat světu a učit lidi už od kolébky? Pohled na lidské trosky je děsivý. Usekla bych ruce těm, kteří tato svinstva poprvé vyrobili. A jděte někam s řečmi, že pivo je zdravé. Stačí se podívat na zšedlé tváře a velké „pupky“ pravidelných návštěvníků hospod a hostinců. Může výchova za to, že už sedmileté děti místo po hračce sáhnout po cigaretě?

My, mladí, pubertální, prosazující si svůj názor. Celý život si žijeme v bavlnce, kolem nás pohádkový svět. A najednou nás někdo z tohoto „snu“ vytrhne a chce po nás něco, při čem se musíme namáhat. „Ale mami, nádobí jsme myli už včera…“ Jako bych se slyšela. Z ničeho nic přijde krutá realita. Krutá pro nás i rodiče. A co si teď počít? Dospělí nedokáží pochopit, co na tom internetu pořád pohledáváme. Oni v tom vidí peníze, zabitý čas a my parádní pokec s přáteli. A nakonec – jsou to oni, kteří nám ho pořizují. Snaží se nám do hlavy vtloukat, jak jsou cigarety špatné, ale sotva to dořeknou, s rozklepanýma rukama hledají po kapsách zapalovač.

Ale není to jen ve výchově. Ovlivňuje nás celý svět. Sotva vstaneme, už nám v rádiu nutí přisprostlé a hloupé vtípky strefující se do lidí, lidských vlastností a lidských nedostatků. To samé televize. Místo abychom dokázali řešit problémy své i jiných, snažíme se všechno zaobalit. Nejhorší na tom je, že všechno negativní se prodejci masových žebříčků snaží vystrčit na povrch. Je jen málo těch, kteří propagují prospěšné věci. Představme si třeba billboardy. Na kolika z nich vidíme obrázky sportovních center, plakáty na prospěch nadacím a na kolika z nich najdeme reklamu na cigarety, hospody, moderní techniku…?

A také platí známá věta: Zakázané ovoce nejlíp chutná. A tím se řídí pubertální svět. Vyzkoušet všechno, ať to stojí, co to stojí. V něčem je to dobré, když se spálíme, většinou už stejnou chybu neopakujeme. Každé překonání určité překážky je pro nás krok k dospělosti.
Ale kolik takových zábran musíme překonat, abychom se konečně dostali z puberty? Co když to nezvládneme? Co když se zamotáme do deprese? Co když budeme muset náš život skončit dřív, než poznáme, jaké to je být opravdu dospělý?

Někdy tahle situace nastane a tady platí jediné. Pomáhejme si. Sice jsme každý jiný, ale spousta problému nás spojuje. Svět už nezměníme, sebe taky ne, ale choďme s otevřenýma očima a snažme se pochopit názory druhých. Ať už je nám 15 nebo 65…