Koukáš do editoru, prázdnotou...

Šeď tvého vnitrobloku, nicneříkající, nic nevyzrazující, nic ani nevyjadřující, jen prázdná vata nudu a nespavost oddalující chvíle, zhuštĕná do obrazu a vlákna slov upletených z úzkosti, z plíživé úzkoprsosti převalující se na hrudi jako přeska železné košile. Prázdný suchý dech za závěsem. Únava nad bezesnou nocí se vznáší jako milenka na modrém nebi. Sním o nich den co den, i v noci když se spalují mrtvoly, odpadky, doutnající vajgly tiché revoluce. 

Čtení o mikronevĕrách, ženském empowermentu, letecké bezpečnosti a nových hudebních autorkách, novinářské dna a jí hrané touze po objevech někoho, kdo má prst na tepu doby. Vždy na spoušti. O čem psát, když nemůžeš spát? ,,nic tĕ nenapadá, koukáš v noci do prázdného kurzoru a v hlavĕ tupé bezvýrazné prázdno.'' Lepší ani nepsat, než se bolestivĕ užírat, číst, doufat, dýchat tak palčivĕ jak naskakují řádky // ustupují námĕtům a formĕ // snaze o seberecyklaci vĕdomé touhy // despertivní analýze pohnutek vyvĕrajících v ústí // další řeky představ oživené v reset. 

Nevyhnutelná svoboda se řítí do otroctví klávesnice. Zdánlivĕ nahodilé ťukání, stimming, zvýšená infrapsychická tenze a umocnĕné prožívání negativní emoce. Zvyk terapeutizovat literaturu, depresivnĕ křísit psychohygienu, porušit nepsaná pravidla pro plnoprávnou sebevraždu duše. Necitelné, nelidské, netvůrčí, tvorebnĕ nehodné netvora. Celý proces znovuumírání a znovuzrození je bolestivý. Ohnivý dech fenixe. Poslední synaptické konexe před vyhořením. Samsara. Matka na křídlech mayi. Iluze. 

Chce to odstup. 

Jít ven. Do  chladu.

Příteli.