Severský blues v bílé

Anotace: hrst myšlenek a úvah na téma vzorců návyku a poživačů přítomnosti

,,píšeš ještĕ?'', ptá se kamarád, kterého jsem dlouho neviděl, celé dlouhé roky, eóny zážitků ubĕhly od bájného setkání. ,,ještĕ jo, když nemůžu spát píšu na liter, jinak mám rozepsanou sbírku přírodní lyriky a sem tam něco o hudbě.'' odpovím, jen co popadnu dech. Okolo nás lemují hřebenovku zasnĕžené smrčiny, zmrzlé ve své trojrozmĕrné kráse.

Je jeden z tĕch kdo rádi chodí a šlapou do kopce, milujou hory a sjezdy, endorfiny a adrenalin a taky takový ten český severský zen. Co v tom lidi nacházejí, když se z cest na kopec stane smysl života? ,,je v tom sebemrskačství, psychohygiena i snaha dostat se na dřeň myšlenek a za nĕ.'' povídám když usedneme za stolem v útulnĕ. 

V jednu chvíli v hypnóze krajiny, mimo sebe, mimo svou konformní zónu, kdy vĕtry mrazivé agonie bičují vnitřní kolektiv, který se málem sesype. Proč to dĕláme? Co nás žene vpřed? Protože chceme, ta možnost tam je vždycky a ty vrcholky tam jsou a nezmizí. Je v tom bolestná krása až na hranici sebemrzačení, kus sebeurčení. jsi to co dĕláš a pak taky nietzcheovské 'co tĕ nezabije to tĕ posílí.' 

Přejíždíme mĕkkoučké obří bochánky čerstvého prašanu, do mysli se mi vkrádá prázdno a myšlenka na poslední filosofický problém - otázka identity. Jak ji vnímal Havel. kdo jsme my, odkud přicházíme a kam jdeme? V tom putování se otázky ztratí. V sebesdílení se naleznou. Samota odkryje zatuhlý mysticismus.

Když přestanou vyvĕrat myšlenky, přítomnost nás pohltí, začne se stmívat, blížíme se do sedla, severský vlk naposledy sdĕlává tulení pásy, odpočívám před posledním sjezdem. Rozloučíme se. To mi chybĕlo, hovory a společné vášni. Vážím si společného času v horách. Pozdĕji zalehnu s četbou článku, ve kterém je myšlenka, že mrtví odcházejí do vesmírné energie, odkud se mohou nám živým zpřítomňovat. Cítím, že je to pravda i za teoretickou bází a dimenzí. Jednou to poznáme.