Jednou si určitě zase škrábne...

Vždycky jsem obdivovala lidi, co se dokážou starat o starý a nemocný pejsky. Miluju je, což o mě ví každý, co mě trochu zná, ale tohle bylo vždycky nad rámec mýho chápání.

Ne, že bych si myslela, že když pes nebo jiný mazlík zestárne, je nejlepší způsob odvíst ho k veterináři a nechat ho uspat, to v žádném případě. Ale mám za to, že tohle si snad o mě nikdo nikdy nemyslel a ani by tomu nevěřil, kdyby to o mně někdo šířil.

Spíš jsem to myslela tak, kde na to ty lidi berou sílu. Jak dokážou dát tolik lásky, péče, času... A přitom vědět, že nikdy nezažijou ten pocit vítězství, že to dokázali, že se pejsek začíná najednou uzdravovat, že to nejhorší už je za ním a teď už to bude jen lepší. Ne. Dělají to, přestože vědí, že je to naopak - už to bude jen horší, až jednou přijde nevyhnutelný konec.

A pak začal stárnout můj Robíček.

Začalo to zpočátku nenápadně. Občas se zaseknul, když se na něco koukal, občas ho něco zabolelo... Tak jsme vždycky šli na veterinu, dali mu léky, nebo poradili, co s tím, a po čase bylo zase dobře. A pak zase... A zase...

Náhle jsem se přistihla, že mu máčím granulky, protože ty tvrdý, nerozmočený, už svýma zoubkama neukouše, radši hladoví nebo zkouší vyžebrat cokoli jinýho.

Jednoho dne jsem si zase uvědomila, že skoro neslyší. Když například tlesknu nebo tak, prostě vydám nějaký hlasitý nebo výrazný zvuk, podívá se na mě, ale běžné oslovení už ne, pokud ho na něj z plných plic nevolám z půl metru...

A kdy vlastně skoro přestal vidět..? Všimla jsem si toho, když jsem ho jednoho večera pustila ven a on naboural do pnematiky, kterou má Ebynka na zahradě na hraní. V tý tmě ji prostě neviděl.

Když jsem ho pustila ven včera, bylo mi divný, že se dlouho nevracel, tak jsem ho šla hledat. Ležel dva metry ode dveří ve sněhu a klepal se zimou. Prostě ho nenapadlo, že když ujde ještě ty dva metry, bude doma, v teple... Odnesla jsem ho domů, osprchovala z něj sníh a pak ho uložila do plyšovýho pelíšku pod deku.

Dneska se taky dlouho nevracel, tak jsem se šla podívat, kde je tentokrát... A málem na něj šlápla, protože stál hned za dveřma. Zapomněl, že si na ně stačí škrábnout, abych mu je šla otevřít...

Vím, že už to lepší nebude, ale také už vím, jak to ty lidi dokážou.

To klíčový slovo je naděje.

Jednou si určitě zase škrábne...