Blízkost x Samota

Samota je zvláštní. Někdy nás tíží jako těžký plášť, jindy se k ní přivineme dobrovolně, protože svět venku je příliš hlasitý.
Blízkost, člověka naopak hřeje, nese a dává jistotu, že nejsme sami.
A přesto - obě jdou našimi životy ruku v ruce.
Když je samoty moc, toužíme po doteku.
Když je blízkosti příliš, unikáme do stínu samoty.
Samota není náš nepřítel. Učí nás poslouchat vlastní dech, zpomalit, vnímat sebe sama a ne jen postoje a myšlenky cizích hlasů, co se nás snaží překřičet a změnit.
Blízkost nám připomíná, že v našem bytí nejsme opuštěnými ostrovy, ale části pevniny, které když potřebují, mohou se dotýkat aby věděly, že nejsou v oceánu života samy.

Samota i blízkost nejsou soupeři, i když nám to tak může někdy připadat. Jsou spíše jako spoluhráči, dvě strany jedné mince. Avšak mnohdy bez možnosti výběru. Někdy nás na svou stranu přetáhne samota, aniž bychom věděli jak nebo proč a zahalí nás svým stinným pláštěm. Jindy přijde blízkost a vezme nás zpátky na světlo.
I samotu bychom měli ve svém životě vítat, protože díky ní emocionálně rosteme do hloubky. Dává nám pevné kořeny a o naše větve se postará blízkost, která nám dává emoční šíři.

Mnohdy se samoty bojíme, protože v ní slyšíme ozvěnu vlastních strachů a vím, že jedním
z největších je to, že v jejím stínu zůstaneme napořád.
Ale právě v té ozvěně můžeme najít odpovědi, které bychom v hluku blízkosti nikdy nemohli slyšet.
Světlo blízkosti nás naopak učí odvaze, věřit a otevřít se, nebýt na vše sám, i když to znamená ukázat svou zranitelnost a lidskost. A vězte, že ne vždy budete raněni blízkostí a dobrovolně pohlceni stínem samoty.
V samotě jsme jen my, naše podstata, naše ticho.
Blízkost nás učí dát tichu hlas, aby mohlo být slyšeno, co jsme poznali, zažili a kým jsme.

A právě tím se stávají základními pilíři mostu, po kterém kráčíme našimi životy.


E.S.