Proč vlastně píšu?

Anotace: Mohl bych říct, že mám talent, ale mnozí z vás by se mi vysmáli, proto radši řeknu, že trpím touhou něco vyjádřit. Když dávám myšlenky na papír, musím je stmelit do jednoho celku a to mě nutí příběh prožít až do konce. Už jednou jsem chtěl s psaním s

Mohl bych říct, že mám talent, ale mnozí z vás by se mi vysmáli, proto radši řeknu, že trpím touhou něco vyjádřit. Když dávám myšlenky na papír, musím je stmelit do jednoho celku a to mě nutí příběh prožít až do konce. Už jednou jsem chtěl s psaním skončit, ale nejde to. Kdo tvoří, protože musí, tak nemůže skončit z vlastní vůle. Tohle je jiný než cigarety nebo heroin, tohle je nutnost. Myšlenkový nadýmání, to v sobě prostě neudržíš.
Papír má jednu výhodu, člověk tam může umírat pořád dokola. I když, teď už píšu do počítače, mé psaní mě plně chápe, je jako přítel, velmi dobrý přítel. Vždycky když na mě dolehne smutek, touží se mnou bít a povídat si se mnou, i když zarytě mlčí. Nedává mi rady a ani nepokládá otázky, dává mi jen jiný svět. Promítá jen zlomek celé jeho velikosti, která se rozprostírá v temnotách mé hlavy.
Takový svět má v hlavě asi každý, ale já jsem v něm uvíznul napořád. Nevycházím ven, snad se jen občas nadechnu na hladině. Když míjím davy lidí, nahlížím do příběhů, který vypravují jejich jinak mlčenlivé tváře. Jenom stojím v nekonečném prostoru a jako divák v kině sleduju jejich osudy, jen s tím rozdílem, že je vidím v okamžiku úplně celé, ač matně. Je to jako neopracovaný kámen pro sochaře. Občas je nechávám zmizet v tmách. Jsou jako létající drak z kinopásku, který se zavlní ve světle promítačky, a pak mizí do ztracena, do zapomnění.
Občas se je snažím chytit…A stává se mi čím dál častěji, že se mezi nimi zamotám. Je jich pořád víc, ale nestíhám dát prostor všem. Mám touhu se s nimi proběhnout po louce vlající ve větru. Je nás tolik a přitom jsme jen jeden, jenom já, roztříštěný v tisíc kousků a přitom nepoškozen.
Vím, že by mě většina lidí nepochopila, ale ani se o to snažit nebudu. Mám jeden problém, děsím se budoucnosti. Ani ne tak budoucnosti, jako spíš dospělosti, nebo ještě lépe pomíjivosti věcí. Občas potkávám kamarády z dětství, jak jdou domů, jenže oni nemají jako já na zádech batoh s učením, oni jdou z práce. Ta volba nade mnou stále visí a stále víc mě tlačí na hrudi. Smířit se s normálním životem a večer ožívat v příbězích mých hrdinů, a nebo dělat to, co je smyslem mého bytí a tvořit naplno.
Říkejte si, že nemám talent, a že moje díla nestojí za nic, nebudu vám odporovat, ač v duchu přesvědčen o své výjimečnosti. Stejně tak já nechápu spoustu jiných děl, od uznávaných autorů. Lidi jsou divný, říkám si občas, ale oni ani nemůžou být jiní. Člověk si nekoupí knížku, kterou nezná…Jenže. Většina autorů, o nichž se učíme v učebnicích, za svého života pouze přežívala, a jiní umělci, úspěšní v jejich době, jsou dávno skoro zapomenuti. Začínám se bát…
…ale pak se kouknu kolem sebe a je tu ještě tolik věcí, o kterých musím vyprávět. A na poli pod hvězdami na mě čeká Aimura, který beze mě nepůjde dál. To mu nemůžu udělat, aby jeho příběh neskončil, i když ještě netuší, že bude trpět.