Pár špinavých bot

Jdu si takhle po novém chodníku a vedle mě si kluk čistí boty o patník. Přešel v tom mokru zkratkou rozšlapaným bahnem, nebo spíš vyšlapanou cestičkou od lidí. To je přesně obraz dnešní společnosti... hledat zkratky. Hledat je i tam, kde to nedává smysl. Místo aby lidé udělali pár kroků navíc, šlapou tam, kde je bordel. A to o jejich charakteru vypovídá víc, než si myslíte. Dřív měli lidé čisté boty, protože chodili po chodníku. Je to hezká metafora. Jenže i když je dnes chodníků víc než kdysi, lidé stejně chodí jinudy. Proč? Ušpiní si boty, kalhoty, ruce... a nakonec je to stojí čas. Podle bot poznáš člověka. Všimli jste si, kolik lidí má špinavé boty? Nepočítám ty frajírky, co si vozí prdel jen v autě, ale obyčejné lidi bloumající venku.

Jak často si vlastně lidé čistí boty? A jak často uklízejí svoji duši? Svoji karmu? Jako malý kluk jsem běhal po poli ve starých teniskách a když jsem vyšel ven, měl jsem na nohou koule z bahna. A přesně tak to je i s dnešními lidmi... vláčejí si s sebou vlastní kuličku sajrajtu. A čím víc zkratek použijí, tím je ta koule větší. Až je jednou tak těžká, že ji člověk neunese a rozbije si hubu. Karma je zdarma. Ale i čisté boty něco stojí... Stojí čas, úsilí, trochu moudrosti a pečlivosti. Jenže to se dnes nenosí. Kolik lidí dnes opravdu prošlape levné boty až do mrtě? Málokdo. Kupují se nové a nové věci, i když na těch starých vlastně nic není. Ale duši máme jen jednu. Nekoupíš ji, ničím nenahradíš. A jak o ni pečujeme, takoví jsme. Stejně jako ten pár starých špinavých bot.