Courier Vic zápisky vol I

Vybaven jdu na první šichtu, směnu. Je nízká oblačnost, všude prosincové bahno, mrholí. Cítím chlad a trochu jak mi hrana vystupuje z komfortní zóny, menší odpor. Přicházím do skladu na VLS, ohlásím první blok, po chvíli hledání mi bĕlovousatý týpek dává visačku, zamířím za technikama pro auto, zas ohlásím první jízdu. Vyfasuju krabičku, mobil má jen 3% baterie. Ptám se kde najdu auto? Prý se mi podívá, že jsem to já. Na parkovišti pod rampou. Je tam i QRko, to zkouším, chvíli mi trvá než tam zadám správnou spz, vozidlo nenalezeno, první technická mýlka, nevadí. 

Fiat Doblo s najetým 125tis najdu, vystavím přes apkku předávák, nafotím sérii fotek, předek, boky, vnitřek, polybox. Vzadu je bordel, za sedačkama též, nevrácené sklo a nasa a tašky a obrácenĕ nasazaný vrch na šajtrpáku, moje nervy když se snažím řadit, je to jako dítě v autoškole, totální prank! Všimnu si zprávy, že se mám stavit za technikama, jedu. Týpek s vousem mi zkontroluje  brzdy, auto a ukáže kde se tankuje plyn CNG. Lékárnička tam je. Ok. A co ta šajtrpáka? Řadíš normálně jak v každém autĕ. To se lehce řekne.

Podaří se mi vizualizovat stupnĕ řazení, nejprve si to představím špatnĕ. Potom se mi podaří kožený vrh pák, ten kryt otočit a to mě uklidní, první malé vítězství a překonaný šok. Pípám se na kolečko a chystám se, prohlížím dál auto. Dostanu rampu č. 7, to je dobrý místo. Zaparkuji až napodruhé couváním, zvykám si na rozměry. Uvnitř se snažím nalogovat do čtečky, taky až na potřetí, koukám na ty čísla jak vyšnořenej, eFko je mražené v polyboxu, to najdu první, proskenuji kód polyboxu 205 a dvĕ položky. Nejdýl mi trvá najít vozík s chlazeným, ten proskenuju před skladem a pak vozík se suchým, vše zezelená. 

Pak otrvírám rolák od rampy, dĕlám zásadní chybu a to že jedu podle čtečky! Mám jet podle telefoní kurýrní apky, kde jsou zakázky už seřazené kdo půjde do auto první a kdo poslední. Nevadí to mĕ vyškolí po cestě. Samotná nakládka je pro mě asi největší stres a zátĕž, jak to nemám zabĕhlé a je tam hodně lidí, pohybu a tlak na čas, přesnost a zodpovědnost. Ale zvládám to s kontrolou, po dvou tří-5 taškách. Pomáhá mi přemýšlet nahlas a dĕlat do svým tempem, rytmem, mám slabou paměť a tak se radši dvakrát podívám než abych to pak spletl. Vyjde to akorát, ještě by se něco vešlo, ale musel bych to skládat na sebe, takto těch 7 zakázek a asi padesát tašek jde. 

První zákazník je v černé hoře. Zelený domek na kopečku, zastavím pod a čekám na slot, je tam nevolat, tak skenuji a jdu k domku, zvoním dvakrát a nic. Posílám zprávu, obratem mi volá paní, že je za 10 minut doma, ať nechám tašky na prahu, ok. Trochu jsem se zpozdil, ale pokračujk do Rájec Jestřabí, první kontakt se zákazníkem fyzicky, čeká na mě, trochu stres, ale zvládám i platbu po předání tašek, úsmĕv. Rozvoz pokračuje přes Lhotku do Bystřice pod Pernštejnem a Ždánic, tam už padá tma a mlha. Paní na mě čeká, skenování a vykládka mi vždy trvá o něco déle kvůli opačnému pořadí tašek. Má jich dvanáct, což dávám na dvakrát, chill. 

Druhá bezkontaktní platba taky cajk, otáčení a pokračuje do Nedvĕdic, kde je starší statek pod kopcem, předávám pracantům, pak mi volá koc, dobrý to je. Rádio nenaladím dál od Brna. Ve skryje jedu na špatnou adresu evidenční číslo 23, měl jsem to zadat do poznámek, cesta končí, les. Volám, prý se mám otočit a najít dům u cesty. Omlouvám se za zpoždĕní, ptám se jak se jim bydlí a ona co dĕlám za práci. Vytáhne kartu a já říkám, že to asi nepůjde, přitom by to mělo jít? Nabádá syna jestli to nezaplatí přes telefon, dojde manžel, že má hotovost. V tom si mi vybije mobil, to úz je za hranou, celou dobu jsem se jej snažil udržet při životě, slabé nabíjení v průběhu. 

Řekl jsem to špatně s tou kartou? Musím dohledat, mĕl jsem to alespoň zkusit. Syn s nevolí souhlasí, nabijí mi mobil na pár vteřinek, rosvítím jej, jsem z toho celý nesvůj, do jaké situace jsem se to dostal, ale nakonec platbu spárujeme, prostě technický fail a nezkušenost z mojí strany, musím se naučit měnit typy plateb a dělat QRko! A ověřit si zda jde platit kartou bezkontaktnĕ. A taky jak zavolat rychle na zákaznické centrum. Je toho tolik v praxi. Nĕco z teorie vím, ale ve strachu nebo když se bojím, že něco poseru, tak si mnoho nevybavím a paralyzuje mne to. 

Zážitek, rozjíždím se ku skladu ku Brnu, začíná mi docházet trpělivost, plus hlad. Jedu dotankovat CNG, plnou, učím se s tou hadicí, doufám, že jsem tam vrátil ten uzávĕr, při odjištĕní pojistku! Pak jedu do myčky to opláchnout, nechávám tam třicet korun ze svého jelikož jsem nedostal žádné dýško v cashi. Vysávám, ale nahovno, odjíždím a jedu přes Slatinu na sklad vratnych. Tam dva ukrajinci, vracím tašky, obaly a lahve, ty mám nějak nesprávnĕ naklikané, tak to tam řeším a opravuji, to se taky odepisuje a musí být správnĕ! Radši skenovat a pak kontrolovat, iinak hrozí že mi to nechají proplatit z výdĕlků rohlejko-kapitalističtí rychlomamrdi. A být v tom trochu víc sám sebou, nebát se nadávat a nasrat! Je to lidské a potřeba!

Řeším na skupině jestli mám odjetý dva bloky nebo jeden, jestli se to počítá za region, prej jo, nejsem si jistej, už se cítím unavenej, dojedu na parkoviště a snažím se odhlásit, to háže chybu, tak se klikání na kolečku (muzu totiž najet jedno navíc) ale nevím si rady a už nechci jet, je pozdě po 20h a chci jet domů. Jdu na KKS, tam mi pomohou, že mám dát konec zakázkového bloku!!! A ověří mi ty odjeté kolečka, dobří kluci. A pak mě to pustí odhlásit. 

Spoko, poberu věci v autě, nafotím, odhlášeno, jdu vyhodit suchý led a polybox vrátit malý, hodit krabičku s klíčema do zeleného boxu u vkladomato-místnosti. Technici tam bývají jen do 20h, ještě čekám ze bych si zkusil vkladovku, ale je tam fronta.

Tak mířím za mikou na aťas, kde je vše připraveno, sdílím jak o život, ambivalentní pocity, fuck úplně, zvraty. Nebylo pro mě vůbec jednoduché se přemoct a zůstat v chillu, dostat se do procesu, zároveň myslet a přemýšlet, fyzicky řidit a být v akci, paralyzovaly mĕ maličkosti, úzkost s techniky, nezkušenosti, z chyb, průserů a nevĕdĕní a hlavně z neschopnosti si vzpomenout nebo rozpomenout. Řidičsky to byla výzva v kopcích a mlze na neznámých úsecích. Lidsky zase s lidmi, vystupováním a platbami, učit se působit víc kurýrsky, lidsky, pozitivně rohlíkovsky! Logisticky zase pohotovĕji a hbitĕji ať nepřesáhne limit nakládky o 15-20minut hehe.

Ale věřím, že napodruhé to bude lepší, trochu jistější, zas něco novýho se naučí o sobě, situacích a lidech a hlavně přinese dobré jídlo a trochu komfortu lidem co mají daleko do obchodu, nebo jsou líní nebo jen movití a rádi nakupujou z pohodlí domava přes eshop. My to taky děláme takže, motivace tam je, hlavně výdĕlek a pak taky zabavit se přes zimu. Ježdění v noci jak se stmívá není vždy safe, zvlášť když napadne sníh a mráz, tak to může být i dobrodružství celkem a to mě baví. Je věřit sobě, podpoře, procesu a zkušenostem.

A věřím že je to boží služba v područí kapitalismu a ty v ní jen pĕšáček. Táta říká, že poctivou prací nezbohatneš, ale každá kačka dobrá na přilepšenou, zvlášť pro kulisáka s kulturní prací v divadle, kde je sice sranda a jakz takž kolektiv, ale ten plat je mizerný, i když adekvátní za ten obnos akce a malou míru zodpovědnosti a kvalifikace. A tak s nadcházejícím rokem se chce víc trochu víc zaměřit na výdĕlky a nějak posun ekonomický, možnostní, je to volba je to cesta. A kde je vůle a váseň tam musí být cesta. Sebemotivace a hodnocení na závěr. Ty to dáš Viktore! Vĕř si o trochu víc. Ty to dokážeš, hlavně se z toho neposrat! A jet!