Máma

Máma

 

Ve vztahu s mámou mě pojí spousta paradoxů. Nikdo mi nedal tolik základů, péče a lásky. A zároveň právě díky vzorcům chování vidím, co bylo špatně.

 

Přeju si pro ni jen to nejlepší, upřímně, zaslouží si to. Jenže její role oběti jí nedovoluje vidět cesty ven, ale zůstat zacyklená. Jejím spektrem vyhodnocování jsou lidé proti ní a ona se neustálé snaží, i přes potlačení sebe sama, dělat všechno proto, aby jí měli rádi.

Naučila se to brzy.

 

Od svých rodičů, kteří v ní zasadili semínko traumatu, když je neposlouchala na slovo. Pokud nechtěla „pomáhat“ v domácnosti, vyhazovali jí za dveře bytu s tím, že neposlušnou holčičku nikdo nechce.

 

Jako dítě nechápala, jaká je proti ní používaná manipulační technika. Jen vystrašeně čekala a slibovala přes slzy do dveří, že už nikdy takovou chybu neudělá. Že bude poslouchat, aby o ní stáli.

 

V sedmnácti ji nabízel děda v práci, jako zboží, kterého se bylo třeba zbavit. Tehdy, když jste neměli dítě nebo se neprovdali během svých náctiletých let, měli jste značku nehodnotní, netuším. Celé mi to přijde postavené na hlavu.

 

V práci na nabízení kývnul můj budoucí otec. Po vojně hledal rozptýlení a neměl v úmyslu zakládat rodinu. Světe div se, pokud se nechráníte při sexu, vzniknou děti. Tenkrát táta chtěl utéct poprvé. To by na vesnici byla ohromná ostuda. Takže místo ostudy byla svatba.

 

Po letech psychického týrání, ponižování a prvních facek se rozhodla pro druhé dítě. Chtěla velkou rodinu, navzdory tomu s kým a co jí bylo pácháno. Vysadila prášky a nedlouho na to jsem přišel do rodiny já. Ten nechtěný – ten vymodlený.

 

Jako šestiletému mi přiznala, že táta o mě nestál a prohlásil, že ho podvedla, takže si mě bude vychovávat sama. Některé věty by se dětem říkat neměly. Tahle mezi ně patří. 

 

Vybavuji si její náruč. A vybavuji si její soustavné stěžování na tátu a její život. Brzy jsem přestal být dítětem a stal se posluchačem. Opěrným bodem. Emoční berličkou. Nechtěla ubližovat, nikoho neměla.

 

Tak mezi námi vzniklo zvláštní pouto. Nepřerušená pupeční šňůra. Nikdy nebylo „já a ona“. Vždycky „MY“. Kam jdu, tam jde se mnou. Jaké udělám rozhodnutí, kopírujeme mě. Když jsem měnil práci, přišla za mnou.

„Kam by jsme šli? Vždyť nic neumíme.“ A tak se v nové práci po pár týdnech objevila též.

 

Bratr mi jednou řekl ať žiju svůj život. Není moje povinnost ji neustále vodit za ručičku. V tu chvíli se ve mně zvedla vlna lítosti, výčitek a strachu. Tak dlouho byla na mě závislá jako já v dětství na ní. Dala mi všechno, co mohla a i když mě svou láskou právě teď dusí, jak mám nejbližšího člověka odkopnout? Připadá mi to tak necitelně sobecké. Jak se odchází od někoho, kdo vás potřebuje víc, než by měl?

 

Vím, že by beze mě sotva vyšla. A představa, že sedí sama, šetří na jídle a čeká, mi svírá hruď. Všechny její techniky na mě působí do nitra hluboko. Dělala to vědomě nebo ne?

 

Díky mě tátu dokázala opustit. Při jedné z posledních hádek, kdy jsem slyšel, že jí udeřil tak silně do hrudníku až to zadunělo, jsem předstíral astmatický záchvat.

Po rozvodu mi přiznala, že dokázala sebrat odvahu jen díky mě. Když viděla že tím trpím i já, neustála by to. Jí samotné ji zřejmě bylo jedno.

 

Všichni příbuzní mě vnímají jako příživníka a mamánka, ale opak je pravdou. Možná mě poutá i jisté přesvědčení, že jí hodně dlužím, a tak se o ní postarám.

 

Přitom mě její blízkost vyčerpává. Cítím se jako zrůda. Když přijde, padá na mě podráždění. Hlídám se, abych nebyl jízlivý. Neměl nejapné poznámky. Kontrola mě ale stojí víc sil než hádka. A někde mezi tím ve mně roste strach, že se začínám chovat jako můj otec. Nechci se chovat hnusně, ale je to jako kyselina, co se mi dere ze žaludku na jazyk a ne a ne jí strávit.

 

Jednou to na mě i sama vytáhla. Jako by ve mně potvrdila něco, co jsem chtěl zadupat a dělat, že to neexistuje. Svěřil jsem se, že mívám úzkostné stavy a občas prostě nevidím východisko. Reagovala na to slovy, že jsem v tomhle zřejmě jako táta. Ten byl taky většinu času pořád něčím „zdrblej“.

 

Směje se mým obrazům. Nerozumí jim. Shazuje je jednou větou, jako by snad šlo o vtip. Když řeknu, že teď nechci mluvit, vydrží respektovat moje přání sotva tři minuty - pak mluví dál. Moje hranice existují jen do chvíle, než je obejde. Držím v sobě chuť zařvat. Byla by ublížená, že ona chce přeci jen komunikovat.

 

A tak zůstávám. Ne proto, že bych chtěl. Ale proto, že nevím, jak odejít, aniž bych měl pocit, že na mě leží obrovská vina.

Stydím se.

 

Proč je na mě taková?