Svět je neustále online, ale lidé jsou čím dál víc offline

Dřív lidé psali psaní, dopisy a pohlednice pomalu a s rozmyslem. Vzali si papír, pero, někdy i ten nejhezčí, nejdražší, co doma měli a sedli si ke stolu. Každé slovo mělo váhu, protože když ho jednou napsali, už se nedalo jen tak smazat nebo přepsat. Dopisy cestovaly dny i týdny, ale o to víc se na ně čekalo. Když přišel pohled z dovolené nebo dopis od někoho blízkého, byl to malý svátek. Papír voněl, písmo bylo osobité a člověk měl pocit, že v rukou drží kus něčího času a pozornosti. Na tom podle mě záleželo. Dnes už to dělá málokdo. Spíše s tím lidi obtěžujete. Na druhou stranu vidíte, jak moc jim na vás záleží.

Dneska je všechno rychlé. Napíšeme zprávu, pošleme ji a je pryč. Slova se ztrácejí v nekonečných datech v síti, kde se míchají důležité věci s nesmysly, lajky a jedním slovem ok. Emoce nahrazují smajlíky a místo dlouhých vět stačí reakce palcem nahoru. Už se nečeká, netěší, nepřemýšlí. Když se někdo neozve pět minut, jsme nervózní. Přitom si skoro nemáme, co říct. Hlavně osobně. S tím vším ale souvisí i to, že si lidé dřív byli navzájem blíž. Ne proto, že by měli lepší život, ale proto, že se museli víc snažit o vztahy. Když chtěli někoho vidět, šli za ním nebo zavolali. Když chtěli něco říct, museli to promyslet. Setkání nebyla samozřejmost, ale událost. Rozhovory měly čas, ticho nebylo trapné a blízkost se budovala pomalu.

Dnes se tváříme, že jsme propojení víc než kdy dřív. Máme stovky kontaktů, sledujeme životy ostatních a víme o nich všechno...aspoň na displeji. Ve skutečnosti je to ale často jen iluze blízkosti. Vidíme fotky, ne lidi. Čteme statusy, ne myšlenky. Necítíme ty druhé. Každý je zavřený ve svém vlastním světě, ve své bublině, přestože je pořád online. Lidé spolu rádoby mluví, ale neposlouchají se. Nevnímají. Jsou spolu, ale každý sám. Tak sám.

Možná právě proto je dnes tolik pocitů našeho prázdna a osamělosti. Ne proto, že by kolem nebyli lidé, ale proto, že vztahy ztratily hloubku. Staré dopisy dokazují, že blízkost nevzniká rychlostí, ale pozorností. Tím, že se lidé zajímají. Nu, dokud budeme zaměňovat skutečné spojení za notifikace a srdíčka na obrazovce, budeme se dál tvářit propojeně, i když uvnitř zůstáváme rozdělení, sami a prázdní. Tahle cesta k lepší společnosti rozhodně nevede. No, možná i proto má dnes člověk často pocit, že je všechno tak nějak... na hovno.