Den 5-7

26.1. Volno

  První volný den jsem chtěla využít trochu rozumně. Když jsem se odpoledne konečně vyhrabala z postele, rozhodla jsem se vyrazit na menší průzkum okolí a zároveň si zaběhat. Na mapách jsem si našla nejbližší cestu ven do přírody. Chvilku jsem běžela, chvilku jen šla. Bylo příjemně teplo, ale zataženo, a občas spadlo pár osvěžujících kapek. Léto tady připomíná to české. A já naše léto miluju. Rozhlížím se kolem sebe a pořád nemůžu uvěřit, kde zrovna jsem. Ještě před pár dny jsem lyžovala a seděla doma u stromečku a teď stojím tady. A přitom stačilo jedno impulzivní rozhodnutí poté, co mi nevyšel pohovor a kamarádka mi poslala fotku svého vanu, který si zrovna koupila na Zélandu.

Běžím a zaplavuje mě pocit štěstí. Začnu myslet na další momenty, kdy se takhle cítím. Vánoce se ségrou a našima. Vydařený večer v práci. Vítání slunce už v pět ráno. Ležení na rozkvetlé louce. Zamilovat se. Probudit se s výhledem na Monument Valley. Venčit psa. Sbírat houby v lese. Koupat se v oceánu. Cítit vůni zrajícího obilí v letním podvečeru. Jíst oběd v traktoru při žních. Popíjet pivo na terase s přáteli. Většina mých šťastných chvil se odehrává v létě. Ale i zima má něco do sebe, třeba to, že se díky ní na léto těšíme o to víc.

Po třinácti kilometrech jsem měla hlad jako vlk. Udělala jsem si doma něco k jídlu a naplánovala si dvacetiminutového šlofíka. Jenže ouha po dvou hodinách jsem otevřela oči s tím, že vstanu, ale tělo odmítlo spolupracovat. Nemohla jsem nic a zase jsem usnula. Zvedla jsem se až v osm večer a ani to mi nezabránilo v tom, abych o dvě hodiny později znovu spala až do rána.

Mám tři volné dny za sebou, takže mám dost času konečně vyřídit potřebné věci. Poslala jsem žádost o bankovní účet a daňové číslo. Taky jsem zajela do servisu konečně nechat opravit ty brzdy. V hlavě jsem si stanovila strop 700 dolarů. K mému zděšení mi ale mechanik oznámil astronomických 1600. To byla moje noční můra, protože přesně kolem téhle částky se člověk musí rozhodnout, jestli auto ještě má cenu, nebo půjde do šrotu. Chvilku jsme to řešili, ale moje angličtina v oblasti mechanických závad má své limity. Popravdě nevím, co všechno mi pán říkal, ale jakmile zmínil, že auto jinak vypadá v pořádku a motor je dobrý, kývla jsem na opravu. A obrečela další balík peněz, který už jsem vlastně neměla kde vzít.

S cestováním je to jako se stavěním, spočítejte všechny možné náklady a vynásobte dvěma. Pak se dostanete nejblíž realitě.

Volný čas jsem se rozhodla věnovat také přehnanému odpočívání. Buď je to ještě jet lag, nebo jsem prostě líná. Nevím.

Zavolal kamarád. Rádi spolu řešíme všelijaká životní témata. Dneska jsem se mu svěřila se svými představami o budoucnosti. „Myslím, že bych měla začít pracovat na založení rodiny,“ začnu.
„A jak to jako chceš udělat?“ diví se. „Pokud vím, tvoji nápadníci k tomu zrovna nemíří. Ten poslední už jednu rodinu má,“ popichuje mě.
„Přemýšlím, že bych se na podzim vrátila do školy, našla normální práci a třeba se mi díky tomu poštěstí i normální chlap. Nemůžu takhle žít věčně. I když se mi ještě nechce, říkám si, že bych měla začít dřív, než bude úplně pozdě,“ svěřuju se mu se svými obavami.
„Tady je to zabitý, buď ráda, že jsi pryč. Já už nevěřím, že někoho potkám, a děti už asi zase nechci. Líbí se mi, že si můžu dělat, co chci. Nevím. Píšu si teď s jednou holkou na Tinderu, je jí čtyřicet a děti prý nestihla. Pošlu ti fotku.“

Svoje dvacáté roky věnuju intenzivnímu hledání štěstí. A myslím to úplně doslova. Pozoruju lidské příběhy, potkávám různé lidi, poslouchám, s čím se mi svěřují, hodnotím jejich životy, zkouším různé kraje a hledám odpověď na jedinou otázku: jak prožít relativně klidný a co nejšťastnější život. Zatím ale závěr nemám. A výsledky tohohle výzkumu jsou taky dost nejasné.