Ve stínu citů

Ve stínu citů

V předstihu.lámu chleba, když soumrak zadírá se do stínů zapomnění.
Ráno v zárodku usíná. Záchvêvy hezkých dnů končí v podkroví chtění.
Den odpočívá na stromech nového zrodu,
tobě na retech úsměv skomírá a žízeň si žádá pramenitou vodu.
Kousek tebe se topí v závoji chtění.
Ledové střípky nelidskosti tě sráží na kolena, jen ptáci ti občas zapějí, však jejich melodie je krví potřísněna.
Nevinnou růźovou slunce otvírá bránu svou, konečně paprsky sluneční prosvětlují zemi kol.
Stvol drží květy pevně, vstříc očekávánì
jistoty z pohlazení oka kolemjdoucích.
Chceš být dál součástí tohoto světa, tak rozdávej, neukrývej v sobě to libé, co vnáší do tvého života světlo a klid.
Vznášíš se kousek nad zemí, ale tvá přívětivost hvêzd se dotýká i cest, jež jsou před tebou rozvinuté.
Dýchej za sebe i za druhé, za ty , co už to vzdali a skryli se do sebe.
Zrození a smrt, jsou spojeny cestou,jež nám byla předurčena. Ten kdo to tak vnímá, ví, co to znamená.
Musí umět přijímat i ztrácet , ale také nalézat
tu správnou niť, která ho vyvede ze všech nesnází.