nevim

Je deset hodin večer, pátek, čas, kdy bych se měl bavit s kamarády někde v hospodě nebo venku. Já místo toho sedím doma v pokoji a zase nad vším moc přemýšlím, zase se mi do hlavy dostaly ty myšlenky, co tak moc chci vytěsnit.
A přitom jsem mohl jít s kamarádama ven, napsal jsem do naší skupiny, jeden napsal, že nemůže, druhej že může, „super“ řekl jsem si, a tak jsem označil třetího co on, abychom nešli jenom ve dvou. A on odepsal „nevim“, a to mě úplně odtrhlo od dalšího plánování akce. Mohl jsem ho přemlouvat nebo se zeptat proč, ale mě ta zpráva odstranila veškerou snahu a radost, kterou jsem měl že bych se s nimi mohl zase vidět. To jsem se dneska výjimečně těšil že bych si někam zašel. Do tý skupiny nikdo už nenapsal ani zprávu, nějak to prostě vyprchalo.
Asi jsme mohli jít i ve dvou, ale já už prostě neměl sílu, nevím proč, z ničeho nic prostě všechno jako by se stalo černobílý a já zase zůstal sám. Chtěl jsem napsat i našim kamarádkám, kde je jedna, která je dost sympatická, ale na to bohužel po zprávě „nevim“ taky nebyla energie. Pro všechny ostatní to byla možná obyčejná zpráva a možná čekal že ho začneme přemlouvat a možná by nakonec i šel. Mě ale opustilo veškerý nadšení a do hlavy se mi opět dostalo, jestli pro někoho vůbec něco znamenám. Jestli se mnou chtějí jít na pivo nebo jsem jen ten co se vždycky nacpe mezi ně. Jestli si na mě někdy vzpomenou a co si o mě myslí, a co si o mně myslí ty holky co s námi začaly chodit nedávno. Berou mě jako normálního týpka, kamaráda, nebo jsem ten čtvrtej, ten divnej. Spíš si myslím, že mě berou jako toho divnýho a tichýho. Ani se jim nedivím, já jsem prostě tišší před lidmi, co jsou nový a trvá mi, než si na ně zvyknu a začnu se chovat přirozeně. Prostě musí chvíli vydržet a uvidí, aspoň doufám, že jsem stejně jak ostatní normální týpek.
Ale problém je ten, že já sám nevím, jestli jsem normální. Co když mě všichni berou jako toho divnýho, kterýho nějak přetrpí a nechají ho ať se s nimi baví, aby měl radost. Bere mě někdo jako opravdového kamaráda? Já sám nejsem dobrý kamarád, nevím, kdy naposled jsem se zeptal kamaráda, jak se cítí, jestli je v pohodě. Mě se teda taky nikdo neptá, mohl bych s tím ovšem začít a mohly bychom se tak víc sblížit. Občas se i chci zeptat, ale bojím se toho, jak by reagovali, vzali by to vážně nebo se mi začaly smát. Berou mě jako kamaráda, s kterým by o tom chtěli mluvit? Nevím, a tak většinou mlčím i když vím že bych se měl zeptat. Něco mě prostě nepustí to říct, asi se bojím reakce.
No abych se k tomu vrátil tak jsem teda nikam nešel a zůstal doma celý den. Hrál jsem fifu celý den a neudělal vůbec nic. Další zbytečný den jako spoustu předešlých. Poslední dobou jich je nějak moc. Vím, že to je jen a pouze moje chyba že to jsou zbytečný dny, já ale nevím, co bych měl dělat, nedokážu to objevit nebo jsem moc línej. Nemůžu hrát fotbal, běhat nebo se projet na kole, to mě dost sere ale snad to bude za chvíli lepší. Mohl bych si jít zatrénovat ping-pong, ale zase nechci být za toho co si chodí zahrát sám, asi aby si neťukali na čelo a pak ode mě neočekávali velké výsledku.
Mohl bych vyzkoušet něco nového, několikrát mě napadlo že bych zkusil hrát na kytaru nebo třeba bicí, ale bojím se, že mi to nepůjde, a tak to radši ani nezkusím. Chci se naučit vařit, rodiče jsou ovšem pořád doma a já nechci mít stresy, že na mě koukají a určitě by mi ještě radili, a to fakt nepotřebuji. Myslím si, že vaření by mě dost bavilo, ale když máma furt sama vaří, tak jí to nechci brát. Asi by i byla ráda že nemusí vařit, ale bojím se, že bych jí to řekl a pak uvařil něco úplně odpornýho co by se nedalo jíst. Dva týdny zpátky jsem se naučil krásně krémový míchaný vajíčka a musím se pochválit, že jsou fakt moc dobrý. Aspoň nějaký základ. Z instagramu mám tolik různých receptů, který bych chtěl vyzkoušet, ale nemám na to vůli prostě.
Nemám sílu se donutit k tomu zkusit něco nového, u čeho nemám žádné základy a lidi by si říkali: „co tu tenhle zkouší“. Taky bych se chtěl naučit stojku nebo popřípadě salto. Každopádně nechci, aby mě to někdo učil před dalšími lidmi. Buď se to musím naučit sám nebo jen jeden člověk se mnou. Nezvládl bych ty pohledy na mě, když bych furt padal a nešlo mi to. I sám by se to šlo naučit, ale nevím kde. Mohl bych v sokolovně, tam bych jel a rodiče by se ptali co jdu dělat. Co bych jim jako řekl, by si mysleli že jsem úplně vymetenej. Tak radši zůstanu doma. Není to tak lepší, ale já nic lepšího prostě nezvládnu udělat.
Taky jsem dneska chtěl vypracovat nějaké knížky k maturitě. Zvládl jsem přesně půlku jedné knihy, kterou jsem měl dokonce už hotovou jenom jsem ji předělával abych měl všechny ve stejném formátu. Strašná kravina a ani to nejsem schopen dokončit. Zítra už budu muset, maturita je za dva měsíce a já se zatím nezačal učit. Celý den poslouchám písničky a aspoň ty mi zvedají náladu. The killers jsou sice úplně mimo můj obvyklej žánr, ale momentálně jsou pro mě absolutně top a mega mě baví jejich texty s kterými se často ztotožňuji.
Večer jsem si chtěl pustit film Aftersun, už jsem ho sice viděl a moc mě nebavil, ovšem stále mám takový ten pocit, že to je přesně ten film, co by mě měl bavit, a tak mu chci dát druhou šanci. Těsně předtím jsem se ale dozvěděl že dávají Madagaskar, film mého dětsví. Poslední dobou se rád dívám na tyhle ty nostalgické pohádky z dob, kdy byl život ještě bez starostí a v pohodě. A u mnoho pohádek se bavím stejně jako malý nebo i víc. Teď mi daleko víc dochází nějaké vtipy nebo na mě daleko víc působí hlubší myšlenky, které ve většině pohádek jsou. Madagaskar je ale spíš čistě na odreagování a nostalgické vzpomínání. Teď si jdu zacvičit, přečíst kus knihy a jdu konečně spát a čekat na další, snad ne tak zbytečný, den