Lžu

Anotace: Lež nás doprovází každý den, ať chceme nebo ne.

Lež. Známe jí všichni. Někdo by mohl tvrdit, že nikdy nelže, ale to by byla jen další lež. Každý lžeme. Já, vy, všichni kolem. Jen k tomu každý z nás má trochu jiné důvody a lže v trochu jiné míře. Jak je to u mě? Proč vlastně lžu? A komu všemu? Vezmeme to pěkně po pořádku.
V první řadě lžu sama sobě. A to poměrně často, i když poslední dobou to díky Bohu o dost polevilo. Ani nevím proč, asi jsem konečně potkala ty správné lidi a tak trochu našla sama sebe a zjistila, že říkat si pravdu hezky do očí není někdy vůbec na škodu. Ale teď k mým důvodům. Prvním důvodem je určitě strach. Strach z okolí, z reakcí, z věcí, které by se mohly stát. Nejhorším příkladem takové lži sama sobě byla moje první láska. Dotyčný chlapec se mi víc a víc zavrtával pod kůži, ale já si půl roku nalhávala, že to tak není. Půl roku sem bojovala sama se sebou, lhala si a lhala všem kolem, jen aby se něco špatného nestalo. Trochu paradoxem je, že když jsem s touhle lží přestala, věci se přesně zhoršily tak, jak jsem čekala. A vlastně i o dost víc. Naštěstí je to pryč, ale pocit, že někdy je i tak velká lež užitečná, ve mně zůstane už asi nadobro.
Ale někdy je tahle „osobní lež“ i vcelku prospěšná. Třeba když má člověk před zkouškou, na kterou se vůbec neučil a nic si nepamatuje a přesto si nalhává, jak to zvládne. Je to ošemetné, ale čas od času to vyjde a mozek v určitou chvíli, přesvědčen lží, vyhledá potřebnou informaci uloženou kdesi v hloubce a ego se hned cítí lépe.
Kapitolou samou pro sebe je lhaní jiným lidem. Nejtěžší lží v téhle oblasti je, když člověk musí něco tajit. Něco, co zraňuje jeho, což mohou být i špatné vzpomínky z dětství (ale to je většinou spíše podvědomá lež). Nebo něco, co mu bylo svěřeno jako tajemství, a co by mohlo ohrozit dlouholetý vztah nebo třeba i zničit někomu celý život. Možná se to zdá trochu přehnané, ale když si to hezky složíme dohromady, je to pravda. Kdyby vám kamarádka řekla, že podvedla svého manžela, ale že ho miluje a chce zůstat s ním, jen si prostě nemohla pomoct….Šli byste za jejím manželem a řekli mu to jen proto, že je to prostě pravda a teoreticky by to měl vědět? Myslím, že ve více než 70% případů byste zůstali hezky potichu a neničili něco, co funguje a kde se prostě jen na chvilku objevila ulička nevedoucí absolutně nikam.
Ne tak těžké lži se týkají všeho ostatního a běžného. Přijdete do školy, nepřezujete se, chytí vás služba a vy bez mrknutí oka vysypete, že přece v šatně máte další boty a že tohle jsou vaše přezůvky. Ejhle, půl osmé ráno a hned je tu lež. Lži rodičům jsou další velmi silné odvětví. Příchod domů po hodinu později: „Kdes byla?“ „Kupovala jsem vánoční dárky.“ Opravdu si myslíte, že tomu tak bylo? Ne. Ale dozvědět se rodiče, že jste byla na návštěvě u ehm dejme tomu „velmi blízkého kamaráda“, asi by s tím moc nadšeně nesouhlasili a při dalším protáhlém výletu už by možná nevěřili vůbec ničemu. Když takhle lžeme, snažíme se prostě jen chránit. Je to možná nefér, protože je pravda, že kdyby se nám něco stalo, jsme úplně bez pomoci…. Ale některé věci prostě za lež i stojí. Normální, každodenní lži zkrátka známe všichni a když se nad tím tak zamyslíme, skoro je jako lži ani nebereme.
Pak tu jsou ještě menší a nejmenší lži – milostivé. Vyskytují se hlavně v přátelství a používáme je také skoro každý den. Znáte to asi zase sami od sebe: Kamarádka si jde vybírat boty a vezme si vás jako „odbornou pomoc“. Vybere si úplně příšerný model s ještě příšernějšími detaily a je ze svého objevu strašně nadšená. Máte to srdce jí říct, že je to hrůza? Asi spíš řeknete jen „No, jestli se ti líbí, tak si je kup. Myslím, že docela jdou k tomu dlouhému kabátu.“ Kamarádka je šťastná, stejně by na tenhle názor asi moc ohledů nebrala a vy jste také nikomu neublížila. Prostě a účinné. Lží se nádherně uniká.
Zatím to mohlo vypadat, že lhaní jen obhajuji a vysvětluji ty dobré stránky, ale o tom to není.
Je to o tom, že tu občas je, když jí potřebujeme. Je tu, když máme problémy a není jiné východisko. Vždy na blízku, vždy po ruce. V pořádku je to do doby, než začneme lhát přes míru, všude, všem a ve všem. Když zalžeme o tom, že jsme něco neudělali a v zápětí nám kvůli tomu vybouchne za zády celá továrna, měli bychom přiznat svojí chybu. Ten, kdo by v takové situaci kvůli vlastnímu strachu pokračoval ve lhaní a obvinil někoho jiného, by se měl jít někam léčit. Je to dotažené do absurdna, já vím, ale takových příkladů i z reálu bych mohla jmenovat nepočítaně, tak jsem radši zvolila toto do očí bijící zobrazení.
Lež není na škodu, když neubližuje, když chrání, když se správně odhaduje její množství, ale je velmi špatnou v opačných případech. Lží by se nemělo ubližovat, nemělo by se jí využívat přespříliš a rozhodně by neměla být nijak zlomyslná či škodolibá. Člověk, který nedokáže se lží správně pracovat, po určité době ztrácí svou cenu. A proto buďme v užívání lži nanejvýš opatrní a ať už máme sebevětší strach, říkejme radši pravdu. Ne každá pravda musí totiž být tak moc špatná, jako to může po prvním listu práce vypadat.