Dítka dnešní doby

Anotace: Být dneska mámou není vůbec jednoduché řekla bych,že je to ta pravá zkouška z dospělosti!

Věk,něco kolem třiceti,mě připadá,že jsem v nejlepších letech. I když, dítka školou povinná by měla asi jiný názor.Protože třicátnice je v jejich očích stařena nad hrobem v lepším případě by asi pronesly, útrpným a opovržlivým hlasem,že jsem dávno za zenitem.Mládí už mám prostě dávno za horama…,tak co od toho života vlastně vůbec ještě čekám?!Konec konců,nebyla jsem jiná,jak člověku bylo cet,už to byl stoletý kmet,který o slastech života nemá ani potuchy ! Ale jak člověk moudří,nechci říct stárne,tak se mu všechno posouvá tak nějak směrem nahoru.Proto padesátník pro mě není strejda s pivním bříškem,čekající jen na to, až bude v práci padla,pak si dojde do místní hospůdky na jedno,dvě pivka,doma mu máma ohřeje knedlík se zelím a s pěkně prorostlým bučkem,pustí si telku,podívá se na zprávy,které má místo večerníčku,poté si půjde přečíst denní tisk u kterého během pěti minut začne chrápat a vrčet jako když pilou řeže. Spousta padesátníků je jiných,mohla by třicátníky strčit v pohodě do kapsy,protože si právě začali vychutnávat radosti života plnými doušky! Ne všichni,to připouštím,ale je jich dost. Dneska je prostě in dělat všechno později,protože je celosvětově prokázáno,že věk mužů i žen se prodlužuje, tak není kam spěchat.
Takže, i já jsem vlastně in , jdu s dobou,protože jsem právě začala pomýšlet na to,že zvelebím a zútulním svoje hnízdečko do kterého časem přivedeme s přítelem nějakou tu drobotinu.A jako mávnutím kouzelným proutkem z nás budou milující rodiče. Už se vidím, jak budu své robátko až začne rozum brát učit hrát člověče nezlob se nebo beruščí domino,kvarteto,pexeso,jak budeme malovat sluníčka,mráčky,domečky,kouřící komíny,stromy,psí boudy,myši,hadi a různou jinou havěť. Dlouhovlasé princezny v nádherných krinolínách,zavodní auta či letadla,která právě vzlétla do nebeských výšin. Už vidím jak taťka sprintuje když učí svého syna nebo dceru jezdit na modrém kole,které trpělivě čekalo na půdě až se zase objeví nějaký ten malý nemotora,který si to na něm bude chtít vyzkoušet. Po namáhavém sportovním výkonu,který bude korunován úspěchem,tatínek dojde k názoru, že musí svému miláčkovi postavit vlakové nádraží, že ho o tu jedinečnou zábavu a radost nemůže připravit! A tím si sám splní svůj celoživotní sen!Chlap je totiž doživotní malý klučina,jen s tím rozdílem,že trochu vyroste.A já budu mít tím pádem na starosti děti dvě! Nutno přiznat, že se na tuhle dobu docela těším! Až vezmu před spaním do ruky Dášenku,Mikeše,Křemílka a Vochomůrku,Rumcajse,Rákosníčka,nebo jinou dětskou knížku z které budu číst napínavý příběh,třeba o tom Jak šel Pepík Ševců krást hrušky a jak ho po nich rozbolelo břicho nebo jak Křemílek s Vochomůrkou vařili povidla.To jsou moje idylické představy,ale co když to bude úplně jinak?!
Jak to tak sleduji u svých zkušenějších kamarádek přítelkyň,kterým už se podařilo zplodit nějaké to budoucí pokolení.A teď se snaží svoje maličké,někdy už i dost povyrostlé dítě vychovávat,zjišťuji,že moje představy jsou ty tam.Přemýšlím,jestli jsem neměla mít robě raději někdy v době padesátých let minulého století, nebo,že bych měla natolik zpátečnické,scestné myšlení,že bych byla totálně aut?
Pokusím se uvést vás do obrazu.Jsem narozená v sedmdesátých letech minulého století. Dalo by se předpokládat,že už jsem si vybudovala kariéru, že jsem na postu generální ředitelky význačné zahraniční společnosti,vlastním super byt v centru Prahy a silnice brázdím v posledním modelu nějakého super bouráku,nebo ještě líp,že mě každé ráno vyzvedne řidič,já jen ukážu prsem,on řekne:“Ano madam,ne madam,jistě madam.“ K dokonalosti mi chybí už jen reprezentativní,dobře zajištěný přítel,popřípadě manžel a miminko,které si bude hovět ve značkových dupačkách ve značkovém kočárku v ručičce bude žmoulat značkové chrastítko a v pusince bude cumlat značkový dudlík. Pak budu „paní dokonalá.“
Jenže jaký omyl! Jsem úplně obyčejná holka, nevlastním luxusní bourák,ba co víc nemám ani řidičák.Oblečení většinou nakupuji u tiňťongů,takže o pravosti značky by se dalo polemizovat a svoje bydleníčko si zařizuji na vesnici,kde lišky dávají dobrou noc,spojení se světem je tam jako za krále Klacka a bez auta se tam člověk prostě neobejde.V mých očích je tam přesto krásně a nechce se mi utéct do víru velkoměsta
Miminko jsem se nerozhodla mít proto, že je to prostě v módě,ani proto,že začínám slyšet čím dál víc tikat biologické hodiny.Tikat mi může tak budík u postele,nebo hodiny,které mám pověšeny v kuchyni na zdi,abych viděla kdy mám začít vařit oběd nebo večeři.
To,že chcete chovat maličké,to z vás musí vyzařovat na dálku.Stává se to tehdy,když se konečně domluví srdíčko s šedou kůrou mozkovou a najednou je to všechno úplně jinak,zavity,které jste měla ještě včera utaženy a nešly povolit, ať jste se snažila sebevíc,se daly do pohybu a ve vás to začíná vřít a bublat a dere se to na povrch,jako když sobka, která byla sto let v klidu ,teď ukazuje svoji ukrutnou sílu a chrlí ze sebe žhavou lávu ven na povrch a nic a nikdo před ní neunikne, tak něco podobného se děje ve mně!
A je tady“ jádro Pudla.“ Co když si můj malý brouček místo s chrastítkem bude chtít hrát s počítačovou myší? Tu totiž dnešní mladá generace umí ovládat dokonale,počítačové hry kde si nadupaní hrdinové s mozečkem ptakopyska sekají hlavy a vrážejí kudly do zad,jakoby se nechumelilo,protože mají nejméně sedm životu,proto když jim jedna hlava,ruka,noha nebo jiná část těla odpadne v momentě ji naroste nová ,vlastně se vůbec nic nestalo! Caparti na to poulí svoje očka a jsou jako v transu,dokud hra neskončí! Ale to, že vidlička se drží v levé ruce a nůž v pravé to už jim dělá trošku problém.Místo pohádek na dobrou noc vyžadují pustit video s úžasným filmem. Jak princ Blbina sekal hlavy rytířům u hranatého stolu! Ptám se kam se poděl můj milovaný Mikeš,Rákosníček,Spejbl s Hurvínkem?
Přece je od mateřské školky nebudu učit,aby měly ostré lokty! Mají právo,aby prožily svoje krásné dětství právě s Hurvínkem,Mikešem Dášeňkou,Rákosníčkem a dalšími pohádkovými postavičkami. Aby si patlaly packy ve vodových barvičkách,a štětcem pomalovaly samozřejmě nechtěně celý stůl. Chtěla bych,aby věděly,že to kulaté co leží na zahradě pod okapem je míč s kterým se dá hrát fotbal nebo taky rozbít okno, že v lese rostou houby,sladké maliny a,že pusu můžou mít celou fialovou od ostružin.Že koza není příbuzná mamuta,která nevyhynula v pravěku,kráva,že není fialová a mléko,že se nedojí v supermarketech. Ale co oni,budou to chtít také vědět,nebo si raději všechny informace najdou na internetu?! O fotbalu se dočtou,že to byla hra dědečku a pradědečků,koza,že byla domácí zvíře ještě na počátku dvacátého století….
Ale kde bude jejich nekonečná fantazie! V compiutru?A když budou chtít,tak si jí jednoduše naprogramují? Pevně doufám, že ne, že bodu stát o to dobrodružství,to napětí při hře,kterou si vyzkouší na vlastní kůži! Budou chtít vědět kdo je Mikeš nebo co prováděla Čapkova Dášeňka,že do té mičudy s radostí kopnou a dokonce trefí i nějakou tu branku a poznají slastný pocit vítězství! Na hradech a zámcích poznají ty opravdové rytíře v brnění a mečem, kteří bojovali za čest. Alespoň doufám!
Ale může se také stát, že mi dětsko nebo spíš pubescent řekne:“Vrať se do hrobu,matko!“Kdo ví,to ukáže teprve čas…!