KRITICKY

Dovolil bych si nesouhlasit s autorem výroku v první části výroku.
Cokoliv totiž činíte je jen konglomerát vědomostí, znalostí, zkušeností a celkově dat. Jakmile to dáte na stůl k potřebě jiným, dáváte k diskuzi "narozené dítě", text, myšlenku, hmotu. Už zítra budete mít pocit, že 100 procent rychle taje.

03.11.2018 22:32:05 | Lesan

Dovolil bych si nesouhlasit s autorem výroku v první části výroku.
Cokoliv totiž činíte je jen konglomerát vědomostí, znalostí, zkušeností a celkově dat. Jakmile to dáte na stůl k potřebě jiným, dáváte k diskuzi "narozené dítě", text, myšlenku, hmotu. Už zítra budete mít pocit, že 100 procent rychle taje.

03.11.2018 22:32:04 | Lesan

Dovolil bych si nesouhlasit s autorem výroku v první části výroku.
Cokoliv totiž činíte je jen konglomerát vědomostí, znalostí, zkušeností a celkově dat. Jakmile to dáte na stůl k potřebě jiným, dáváte k diskuzi "narozené dítě", text, myšlenku, hmotu. Už zítra budete mít pocit, že 100 procent rychle taje.

03.11.2018 22:32:04 | Lesan

Myslím, že i tací se najdou, pokud jde o pocit trvalého sebeuspokojení :-)) Bývaly doby, kdy se i na Literu halasně byli v prsa, ale nějak je to už asi unavilo, či co... Snad jsem je tím tedy znovu nepřivolal... :-D

Myslím, že tvorba ani nemůže být dokonalá, to by byla neživotná. Dokonalá může být manekýnka na obálce módního časopisu upravené ve photoshopu, ale pro mě je víc sexy přirozená krása, která má víc opravdové šťávy pod povrchem než make-upu na povrchu :-))

A na přímou otázku (ne)přímá odpověď - nejsem žádný kritik (třikrát tfuj!!!), ale Tvoje tvorba se mi líbí, připadá mi taková rozevlátě neučesaná (nikoliv ale kostrbatá, to je něco jiného), ovšem srší energií a odráží život, cítím to z ní. Ani ten totiž není učesaný - naštěstí... :-))

Pochybnosti (ovšem jen do jisté míry) jsou ale zdravé - tak si je v nějaké netoxické dávce i ponechej a piš stále naplno a bez zbytečně svazujících ohledů na okolní publikum - všichni jsme tu totiž autoři i publikum zároveň, v roli nahých v trní i toho trní samotného... :-))

03.11.2018 18:30:19 | Amonasr

Sebekritická reflexe neznamená sebemrskačství nebo podceňování vlastních schopností. Pokud chce někdo tvořit, musí mít víru ve své schopnosti a zároveň být stále nespokojený s tím, čeho už dosáhl. Sebeuspokojení vede jen ke stagnaci a k manýře, která se nutně vyčerpá. I ti nejslavnější umělci mají většinou svá lepší a horší období, netvoří jen samá vrcholná díla. Cení se jen originály, nikoli kopie - a kopírovat může autor i sám sebe, až začne třeba i nudit... :-)) Pokud ovšem kopíruje druhé, je to ještě horší - to je pak třeba dobrý řemeslník, ale ne umělec - hranice ovšem může být proměnlivá a tenká. I každá módní vlna má jen několik skutečných tvůrců, kteří udávají tón, ostatní jsou jen více či méně zruční napodobitelé. Lepší je podle mne být svůj a módě nepodléhat - alespoň osobně mám raději originální solitéry...

Na druhou stranu i velký talent může sám sebe pohřbít, pokud si nebude dostatečně věřit a vnitřně se nevzepře nepřejícím kritikům. Dobrých kritiků je totiž ještě mnohem méně než dobrých autorů a to je třeba mít vždy na paměti... :-))

Dík za zamyšlení Kubíno, opět si myslím rozumíme... :-)

03.11.2018 18:12:52 | Amonasr

Díky za pěkné zamyšlení, s nímž můžu jen souhlasit, ale menším obloučkem to vrátím hned zase zpátky k autorské tvorbě a její kritice. Každé dílo je vlastně autorovou výpovědí o světě, ať už jeho vnitřním nebo tom okolním či obojím zároveň. A je tak vlastně samo o sobě součástí té vzájemné diskuze, vzájemného naslouchání si i vzájemné polemiky. To každého vnímavého člověka může jen obohatit, i když někdy třeba i rozlítit, znechutit, naštvat – každý vidíme věci trochu jinak a emoce hrají v tvorbě i jejím přijetí druhými podstatnou roli. Polemiku s obsahem či vyzněním díla ale nevnímám jako kritiku v tom užším slova smyslu, po ní tu ale myslím skoro nikdo ani nevolá – přitom ale ta především mi připadá opravdu podstatná. K tomu aforismu mě bezprostředně inspirovalo občasné volání některých autorů, aby jim ostatní psali kritické připomínky, aby se mohli „posouvat“. Mně osobně to ale připadá až naivní, tím spíš, když to píše třeba autor, který evidentně psát umí, když si dá záležet. Kdysi v mládí jsem se třeba učil, co je trochej, jamb a nevím co ještě, ale nikdy jsem nepocítil potřebu tímto způsobem psát, tak jsem to už dávno zase zapomněl. A když se mi zachce napsat si třeba jen tak sonet, vygoogluju si, jak má vypadat, a napíšu ho – sám pak vidím, do jaké míry se mi povedl, na to nepotřebuju žádného kritika. Anebo to nevidím, tak si holt musím přiznat, že mám asi nějaké limity, které za mě stejně nikdo nikam neposune. Pokud chce mít někdo v básni nějaký vnitřní rytmus, musí ho sám cítit a buďto ho čtenář vycítí taky nebo ne, ale to nemusí být vina autora. Když někdo rytmus necítí, tak mu nepomůže ani svěcená, natož nějaký kritik. Říkankový rytmus asi rozpozná každý, nebo skoro každý, ale o něm tu nemluvím. Nic proti němu, ale k umění má většinou daleko – když to vezmu z jiného soudku, Pec nám spadla je jistě hezká písnička, všichni jsme si ji v mateřské školce rádi zpívali, ale na Pražské jaro s ní asi nikdo nikdy neprorazí. Ovšem proč by si ji nemohl zpívat (klidně i falešně) doma při práci nebo s dětmi na besídce – pořád lepší, než nadávat na všechny a na všechno okolo. Proč by tedy mělo někomu vadit, že druhý píše neuměle (natož, že nevyhovuje jeho vlastnímu vkusu)– vždyť i to je pěkné, hlavně že má tu chuť. Protivný šťoura mu ji může leda tak vzít. Naučit se to líp holt musí každý sám anebo si sám přiznat, že z něj žádný Seifert nebude – bože, co na tom… Důležitější je neprudit ;-)) To jsou jen velmi nesouvislé poznámky – ale snad si rozumíme… ;-)

03.11.2018 17:53:39 | Amonasr