Balada o bílé košili

 

 

Balada o bílé košili

 

 

  Zlá bitva dnes chlapce čeká,

však on se nebojí, neleká,

oblíkne sobě pěknou košili,

celičkou bílou od svý milý . . .

 

 

To její ruce pro něho ji šily,

a že mu tolik věrný byly,

ta košile jistě ho ochrání,

před těmi zlými střelami . . .

 

 

Však obloha tak se mračila,

a než tahle bitva skončila,

 tak na tý jeho pěkný košili,

ach, nezbylo už místo bílý . . .

 

 

Teď leží tam chlapec na poli,

 co dech, to v srdci ho zabolí,

   nic dobrýho mu to nevěstí,

jenom to veliký neštěstí . . .

 

 

Proč já jen umírám, má milá,

kam jsi svou lásku ukryla,

měl jsem přec košili tu tvoji,

těšil se, že budeme svoji . . .

 

 

A zdálky už slyšet je klekání,

to duše smrti se nebrání,

a jeho tvář celá je od hlíny,

 škoda tě, živote nevinný . . .

 

 

Odpusť mi, já měla, rozmilý,

 jinýho u sebe na chvíli,

 tak proto na pěkný tý košili,

ach, nemáš už místo bílý . . .

 

 

 Teď chlapce už pranic nebolí,

on leží tam v hlíně na poli,

 a milenku on má věrnou,

 ach, smrtku tu jednu černou . . .

 

 

 

 Za foto děkuji MIRA Photography
www.facebook.com/miraaphotography?fref=ts