Blízko ale daleko

Blízko ale daleko

Když jsem přišel na snídani
bál jsem se tě pozdravit.
Proto chtěl bych touto básní,
mou ostýchavost napravit.

Seděl jsem kousek od tebe,
toužil se blíže přisunout.
Vždyť ve dvou ani mráz nezebe,
když mohou se k sobě přivinout.

Seděla jsi, pilas kávu
slunce na tebe svítilo
a já ti chtěl říct dobrou zprávu,
ale hrdlo se mi sevřelo.

Omlouvám se, miluji tě.
Nejsem schopen říct ta slova,
nezlob se, že tajně, skrytě
sleduji tě zas a znova.

Tak poočku sleduji rtíky tvoje,
hltajíc tvé vzácné úsměvy.
Přemýšlím, jestli bys mohla být moje,
anebo jsou to jen příběhy.

Teď dala sis za ucho pramínek vlasů,
ten pohyb je plný ladnosti.
Já vždy budu vzpomínat na tvoji krásu,
a na oči tvé, plné radosti.

Sedíš tam ve slunci ranním,
podobná lesní víle.
Tvé obrazy v paměti schraním,
a děkuji bohu za krásné chvíle.

Za chvíle krásné, kdy jsi mi nablízku,
za chvíle krásné, kdy dívat se mohu.
Své díky, vyryju do písku,
až voda ho smyje, napíši jej znovu.

Přiznám se, jsem zbabělý,
bojím se ti říci větu.
Jak moc jsem tebou posedlý,
tak křičím to jen svému světu.

Doufám, že mi odpustíš,
avšak jak bys mohla.
Když stejně nikdy nezjistíš, čí jsou tato slova.

A tak ti říkám avšak skrytě,
jak bez okolků miluji tě.