Nerezový pamětník

Anotace: Ze sbírky »Psáno v maskáčích a khaki«

*

Až odkopám se  vám,

budete se dozajista smát

tomu, nač vzpomínám…

jaký krám bude za tím stát.

 

Nachytal jsem na to svou ženu před mnoha lety. Na co ? - no na to, že umím vařit…

Na vojně jsem se prvním rokem naučil vařit od Zdeňka z mariánskolázeňského Carltonu a od Zdeňka z libereckého Imperialu. Druhým rokem jsem byl šéfkuchařem Průzkumného praporu. Kdesi v příručním skladě za kuchyní jsem při neoblíbené a celkem zbytečné inventuře našel pár nekompletních nerezových příborů – každý pes jiná ves. Zcela osamocena mi tam vklouzla do ruky sólolžíce, nerezová, nebo antikorová, chcete-li - na spodní straně držátka označená zkříženými meči. Ihned se stala mojí favoritkou… Šla se mnou celou vojnou, ať jsem vařil v Podbořanech, Žatci, Lounech, ve vojenských prostorech i v Praze – v máji pro přehlídková vojska….

Šla se mnou i do civilu a vařila mé mámě a tátovi, bratrovi i kamarádům, vařila na čundrech i na svatbách. Teď už pětačtyřicet let vaří jen u nás, doma – mně a mé nachytané ženě, dnes už ji používá víc ona, než já... Samozřejmě, že lžíce nevaří a nemíchá sama: musím ji do toho strkat.

No – a to právě tím strkáním přišla za ta léta (ta lžíce, nikoli žena) o dobrých půl centimetru tam, kde se při míchání dotýkala dna desítek a možná stovek různých hrnců, hrnků, kastrolů, rendlíků, misek, pánví a talířů.

 

Vskutku se není čemu smát :

Neměl jsem totiž vojnu rád

(nad tím se rukou mávne)

ač bych měl přece být jí vděčen,

že tímto pomohla mi snad

při výběru té správné

ze všech slečen…

 

Padesát pět let…. Průměrně dvě jídla denně…  řekněme třistakrát do roka – jasně, že nevařil jsem zcela každý den, ale i tak to odpovídá asi 30 000 jídel, polévek, gulášů, svíčkových, paprikášů, znojemských, burgundských, mas na kmíně a na čemkoli jiném, kaší, čoček, fazolí, krémů, pudingů, džemů - no přece to nebudu všecko do puntíku vyjmenovávat… Kdybych - a je to fakt! málo – padesátkrát zamíchal obsah té či oné vařební nádoby, tak ta lžíce jedenapůlmilionkrát pohladila, či poškrabala nějaké to dno. Po tolika otěrech ubyla jen necelých půl centimetru, pouhé tři ångströmy na jedno míchnutí, to je skoro atomární rozměr… vzdávám hold antikoru a tomu, kdo ho vymyslel.

 

Tak tolik stará, obroušená lžíce…

Padesát pět let a nějaké ty hodinky

Už ani vojna není to, co byla více

a tak už žijí jen ty vzpomínky…