Danse macabre

Anotace: Silná atmosféra nočního hřbitova a svícemi osvětleného pomníku obětem pochodu smrti z 2. světové války nemohla zůstat bez povšimnutí.

"Vydrž ještě, drahé dítě,
vydrž ještě... Čert je vem!
Dokud žiju, nezlomí tě
ni okovaným řemenem.

Dokud dýchám, jsem tu s tebou,
tiše, neplač, dítko mé.
Po cestě se znovu sejdou
ti, jež teď vlak roztrhne.

Tiše, neplač, drž se zpříma,
maminka se vrátí hned.
Nebude mi cestou zima,
co chvíli se vrátím zpět."


Vlak se rozjel, všude křiku,
nechtěli už další vzít,
ty průvodem bez úniku
odsoudili dále jít.



II.

Ruce zebou, nohy pálí
"Vydrž ještě, příteli...
Tolik jsme se našlapali,
teď abychom umřeli?

Ruce zebou, nohy pálí
- "co je komu do lidí..."
Cestou stovky umíraly
- "navzájem se odklidí..."

Ruce zebou, nohy pálí,
celé tělo svírá chlad.
Zázraků se nedočkali,
černou hlínou tiší hlad.

Pláč a křik je doprovází,
strachem nikdo nedýchá.
Z posledních sil kdo se plazí,
přivítán je do ticha.

Pažby drtí holé kosti,
střely proudí do týlů
rozšklebené v nelidskosti,
nedělají rozdílů.

Padne muž, či padne žena,
co na počtu záleží?
Klisna bičem zasažená
tvoří smyčky z otěží.

Padne muž, či padne žena,
bezmoc tepe do zvonů.
Lidskost zvůlí hanobená,
kdo zde hledí zákonů?



III.

A tak táhly pustou zemí
kost a kůže ke smrti,
bestiemi přehlíženy,
umíraly bez hnutí.

A tak táhly pustou zemí,
zbídačeny druhem svým.
Bez zločinu odsouzeny
zalykat se zoufalstvím.

Nebyl, kdo by zahřál dlaně.
Nebyl, kdo by rozumněl
kolik bídy padlo na ně
a kolik pod ní padlo těl.